O nadšení

„Nic není tak nakažlivé jako nadšení.“

Edward George Lytton

Áách! Jéé! Júú! Páni! Wow! Kdy naposledy vám jedno z toho mimoděk vyklouzlo z úst a oči se vám přitom rozzářily, aniž byste to plánovali a nějak nad tím spekulovali? Prostě proto, že jste byli příjemně ohromeni, mile překvapeni, nadchli jste se, zapálili, vzplanuli či pro něco zahořeli, nechali jste se unést, byli jste okouzleni?

Zatímco jako děti jsme se nadchli kdečím, v dospělosti už nás máloco rozzáří. Pomalu tuto schopnost ztrácíme a daleko častěji své pocity vyjadřujeme spíše citoslovci „ach jo“… Protože tato dovednost, tedy schopnost nadchnout se, jestliže se pravidelně nepěstuje, zakrní. Jaká škoda, když i ona má prý vliv na to, jestli se dožijeme ve zdraví a pohodě vysokého věku. Jak ji tedy neztratit či znovu získat?

Důležité je uvědomit si, že nám chybí, a poctivě se snažit na ní pracovat. To máte jako se cvičením, když se nehýbete každý den a nejste důslední, výsledek není nic moc. Pomoci může i dobrý učitel. Všichni, co doma mají psího kamaráda, mi dají za pravdu, že pejsci, kteří mají šťastné zázemí, jsou nadšení skoro pořád. Náš v pořadí třetí retrívr, česepík Xav, s námi žije bez dvou měsíců tři roky a ještě jsem ho nepřistihla, že by neměl až frenetickou radost a neskákal nadšením, když jdeme ven a házíme mu míček. A může to být klidně stejný míček a stejné „ven“, tedy stejná louka několikrát denně. Pokaždé vyvádí s takovým nasazením za doprovodu hlasitého psího „jupí“, jako bychom kulatý míček právě teď objevili, na louce se ocitli poprvé a přitom na ten okamžik čekali půl života a objeli kvůli němu půl zeměkoule.

Nejlepšími guru v oblasti nadšení jsou však děti, to určitě víte lépe než já. Upřímná dětská radost a schopnost nadchnout se pro běžné maličkosti je to, co dostávají od sudiček do kolébky: „Jdi životem, objevuj a žasni.“ Dívat se na svět jejich očima je možná to, co by nám pomohlo překonat nejednu překážku, ať už je nám -náct, -cet nebo -sát. Protože, jak říká Malý princ, kterému je věnováno toto AGE: „Všichni dospělí byli nejdříve dětmi, ale málokdo se na to pamatuje.“ Protože „všichni jsme začátečníci, učňové života. Ten, kdo si myslí, že už jím není, se jím doopravdy stává.“

Možná právě nadcházející jaro je tou správnou dobou začít se kolem sebe dívat dětskýma očima. A budete žasnout, jak se svět promění.

Jana Jenšíková,

šéfredaktorka

Celý článek si přečtěte v tištěné verzi AGE 1 - 2 / 2023 na straně 5.