Vlastimil Harapes: Tancovat můžete kdykoli a kdekoli, když ne jinak, tak ve svém srdci

Vlastimila Harapese není třeba moc představovat. Tanečník, pedagog, choreograf, režisér, herec, zpěvák… Je to asi první jméno, které spoustě lidí naskočí, když se řekne balet. Já se s Mistrem znám už mnoho let z našeho společného působení v Českém hnutí speciálních olympiád. Můžu si tedy dovolit i žertíky a tykání.

Vlastíku, jsi legendou, ikonou českého baletu. Což je meta, které se nepodaří dosáhnout jen tak. Dnes budu vyzvídat, jak na to. Zajímají mě hlavně překážky a krize, které tě mohly zastavit, ale ty jsi je vždycky překonal. Neptám se z nějaké touhy po senzacích, ale kvůli poučení. Jsme totiž v projektu Je OK být chvíli na dně, který je o tom, co dělat, aby to šlo, když to zrovna nejde. Vítej!

Tři starší sestry, maminka úřednice, tatínek vychovatel učňů. Zdá se, že rodiče pojilo s uměním snad jen divadelní ochotničení. A tebe s tancem asi jen to, že tě místo do nemilovaných houslí dali do rytmiky. Prý chtěli, aby ses tam vyskákal, když tě nezklidnily housle.

Mistrem baletu díky paní učitelce rytmiky na lidušce

To nebylo kvůli tomu, že by to s houslemi nešlo. To se ještě nevědělo. Maminka mne na ně teprve šla přihlásit a viděla, že tam je také rytmika. Napadlo ji, že když si neustále prozpěvuju a poskakuju, že by stálo za to zkusit mě na ni přihlásit. A bylo to. Pan učitel na housle byl hrozně přísný a zprotivil mi je natolik, že jsem je po roce nemohl ani vidět. Paní učitelka rytmiky byla naopak bezvadná a říkala: „Helejte se, ten váš chlapec bude mít pěknou figuru, výborně slyší hudbu, přihlaste ho na konzervatoř.“ Když mne ubezpečili, že na konzervatoři nebudu mít matematiku, fyziku a chemii, souhlasil jsem. To bylo celé. Tahle věta rozpoutala to, co se děje až do dnešních dnů.

Takže na konzervatoř jsi šel, protože to paní učitelka doporučila. Neměl jsi žádnou řádnou baletní přípravu, přesto tě vzali napoprvé. Prý jsi ale ani moc neměl představu, co se tam budeš učit. Myslel sis, že šerm.

Ale oni tvrdili, že tam bude i šerm.

S autorkou článku jej pojí dlouholeté přátelství

Z tanečníka hercem k tanci až do Národního

Z klasiky jsi prý někdy prolézal s odřenýma ušima.

Ne někdy, neustále. Čtyři, čtyři minus z hlavního oboru. Opravdu to bylo velmi obtížné. Šly mi jenom lidové tance, kde se zpívalo a k tomu různě tančilo, to mi vyhovovalo. A tak to šlo a šlo, až přišla maturita a s ní filmaři, že budou natáčet Starce na chmelu, první český filmový muzikál. Účinkovala v něm celá třída, to bylo prima. V návaznosti na Starce mne pozvali ke kamerovým zkouškám na Markétu Lazarovou. Uspěl jsem, dostal roli. Měl jsem radost, říkal jsem si: Výborně, budu filmový herec. Konečně se zbavím baletu, té hrůzné dřiny. Jenomže film se točil skoro dva roky. Mně bylo osmnáct, Magdě Vášáryové šestnáct. Byly tam neskutečné časové prostoje. Nic se nedělo, stále se čekalo na počasí, na světlo, na kdeco. Takže jsem si říkal: Tak to ne, takhle si svou práci nepředstavuju. Raději se vrátím k tanci. Začal jsem v hotelích, kde jsme bydleli, cvičit. Přihlásil jsem se na konkurz do Národního divadla, udělal ho a zůstal tam čtyřicet let.

Byl jsi zaměstnán jako barrandovský herec, režisér Vláčil ti doporučoval, ať to zkusíš na DAMU. Otvírala se před tebou řada dveří, přesto ses vrátil k tanci. Konkurz do ND jsi vyhrál na první dobrou, protože jsi tajně trénoval.

Ne tajně, ale v hotelu, když nebylo co dělat. Hlavně jsem ale už dřív postupem času pochopil, co se ode mne chce, takže jsem konzervatoř končil s vyznamenáním. Na konkurz jsem tedy šel připravený. Věděl jsem, co tam předvedu, co chtějí vidět.

Potom jsi byl na stáži v tehdejším Leningradu, kde byl tvým spolužákem proslulý Michail Baryšnikov. Mám prostě z tvého životopisu i z toho, co si povídáme, pocit, že jsi absolutní dítě Štěstěny. Že ti všechno vycházelo, dařilo se ti, na co jsi sáhl.

Jsem fatalista, tak jsem to tak pokorně bral. Že jestli to tak je, že to tak má být. Nejen to dobré, ale i úrazy a operace. Třeba jsem nemohl dlouho vůbec zvednout ruku. Měl jsem něco s krční páteří, tak mne operovali. Jenže trvalo rok, než se nerv do ramene napravil. Do bicepsu rok a půl. Pak už to bylo dobré. Za ten rok jsem natočil třeba Den pro mou lásku.

Krize nemám v povaze

A to jsi všechno bral fatalisticky, v pohodě, s nadhledem? I když jsi dítě Štěstěny, tak přece ne vždycky všechno v životě funguje, jak chceme. Každý má své propady, krize, problémy. Tvoje byly jenom tohle? Nebo i jiné?

Já na propady netrpím. Nikdy jsem si nepřipouštěl ani nesnil o tom, že by něco mohlo být jinak nebo tak. Že kdyby nebylo to či ono, mohl jsem být dál a podobně. Krize nemám v povaze.

Jsem fatalista, beru život, jaký je.

Tvoje práce vyžadovala, abys byl fit. Aby tě tělo nezastavilo. A tebe fakt nezastavilo. Když nešlo tančit, hrál jsi ve filmu, v divadle, zpíval. Ale co umělecké krize? Neptal ses třeba po hlubším smyslu toho, co děláš? Když to řeknu nadneseně, co je smyslem tvé existence na zeměkouli?

Ne, ne, v žádném případě jsem si otázky tohoto typu nikdy nekladl. Bral jsem to tak, že jak to je, tak to má být.

Vždycky je něco za něco

To je úžasné poučení. Když se ale podíváme ne na tu profesní, ale osobní část života… Co ti chybí? Vždycky je přece něco za něco. Tvůj renesanční záběr tě nutil trávit spoustu času na cestách, spal jsi po hotelích. Co ti úspěch a s ním spojený životní styl vzaly?

Myslím, že cítím až teď, že jsem možná o něco přicházel. O čas s blízkými. Všechny tři sestry jsou mrtvé, moje rodina jsou jen neteře a synovci. Lidé kolem mě, které jsem měl rád, s nimiž jsem se rád stýkal, také odešli do věčných lovišť. Takže nejvíc ze všeho můžu říct, že je mi smutno. Po nich, po těch lidech.

Ale máš na ně nádherné vzpomínky.

To ano, ale bohužel je to navždycky, že odešli. Nevrátíte je.

Povídáš si s nimi?

To ne, ale často na ně myslím a vzpomínám.

Co děláš, když jsi unavený a potřebuješ dobít energii? Čím relaxuješ, jak se dobíjíš?

Usnu. Poslední dobou bych nejradši neustále spal.

Vlastimil Harapes byl také tři desetiletí čestným předsedou Českého hnutí speciálních olympiád.

Speciální olympiády

My se potkali díky tvému dlouholetému působení v Českém hnutí speciálních olympiád.

Třicet let…

Ty jsi byl čestný předseda, já byla – a stále jsem – patronka. Mám pocit, že v tomto případě se o smyslu nedá pochybovat. Vidíš, co ti lidé dokážou. Každé setkání nás nabíjí novou energií. Cítíš to také tak?

Určitě. Vždycky mě to velmi těšilo. Dělalo mi radost i to, že je těší, že mne vidí živého, protože mě jinak znali jen z televize. Občas jsem se musel smát, že někomu stačí mě vidět, aby ho to potěšilo. Ale proč ne, byly to krásné roky.

Je OK být chvíli na dně. Ale pak zase vstát a jít

V projektu Je OK být chvíli na dně se snažíme dát mladým nějaký recept, jak zvládnout situace, kdy to nejde, aby to zase šlo. Svůj návod už jsi vlastně prozradil. Jedním je být dítětem Štěstěny, což ovlivnit nejde. Druhým fatalismus. Brát věci, jak přicházejí, být spokojen s tím, co je. Přehnaně nefantazírovat, kde bys mohl být, kdybys něco udělal jinak. Myslíš, že se s tím dá něco dělat i programově? Třeba netlačit na pilu, nelpět jen na jednom cíli? Být připraven přeorientovat se na jiný obor, dát věcem čas… Máš nějaké recepty, které jsi třeba za svou kariéru i jen slyšel?

Mám rád různá rčení, citáty. Například tenhle: Není třeba pěstovat mnohoučenost, ale přemýšlivost. S tím se často setkávám, že lidé vůbec nepřemýšlejí. Nebo jen málo. Rozhodně ne o těch druhých. Stačí se podívat na silnice, jak lidé jezdí šíleně, kolik je neštěstí. Z toho to vzniká. Jsou nesoustředění, ani je nenapadne, že by mohli někomu způsobit něco zlého. Proto se tak děje. A aut je stále víc.

Takže přemýšlivost. Když je nám třeba smutno, špatně, máme přemýšlet o tom, proč tomu tak je.

Také je hezké: Nečiň druhým, co nechceš, aby oni činili tobě. Tohle všechno existuje, lidé to vymysleli už dávno. Jen toho stále nedbají. Také existuje krásné moudro o tancování: Tancovat můžete kdykoli a kdekoli, když ne jinak, tak ve svém srdci.

To je krásný závěr! Moc děkuju za rozhovor a přeju víc přemýšlivosti kolem nás a víc tance v našich srdcích.

S Vlastimilem Harapesem si povídala Martina Dlabajová

Celý článek si přečtěte v tištěné verzi AGE 1 - 2 / 2023 na straně 10-13.