Skvělé lidi potkáte všude ve světě, stačí jen znovu být Malým princem

„Vítejte v Německu. Vítejte ve Švýcarsku. Vítejte ve Francii… Monaku… Itálii… Rakousku… Nizozemsku.“ I takhle může vypadat shluk zpráv od mobilního operátora v období mezi desátým a dvacátým srpnem. Zprávy z telefonu nově zvoleného prezidenta? Řidiče kamionu? Nebo nějaká technická systémová chyba? Asi tušíte, že to není ani jedno z toho. Jde o výčet zpráv v mobilu někoho, kdo v sobě stále znovu objevuje ztracenou odvahu dítěte a zjišťuje, že dokáže vše, na co si vzpomene.

Za uměním

„A kde budete dnes spát?“ ptá se nás u Bodamského jezera manželský pár, který mě a mou kamarádku Kláru právě přivezl ze Stuttgartu. „To zatím nevíme,“ odpovídám. „Tak chvíli počkejte. Zavolám bratrovi, ke kterému jedeme, jestli by vás neubytoval.“ Za chvíli si to s nimi šineme autem dál do nedaleké vesnice k domku Johannese a jeho ženy, dvou učitelů hudby, umělců a éterických bytostí. „Dnes mi na místní radnici končí výstava dřevěných soch. Šly byste mi ji pomoct uklidit?“ ptá se Johannes hned poté, co jsme snědly večeři, kterou nám nachystali. „Wow! Moc rády!“ voláme a už jsme jednou nohou na odchodu.

Kdyby výstava soch byla tou poslední zvláštností, kterou jsme tu zažily, byly bychom i tak nadšené. Johannes a jeho rodina nás však okouzlili mnohem víc. Jeho žena nám hrála na violu, on na piano a kytaru, ukázal nám místní školu, v místnosti přeplněné exotickými nástroji nám dělal muzikoterapii a ráno nás učil cvičit čchi-kung. Když jsme druhý den odjížděly, zabalili nám ještě svačinu a dali číslo na dceru, která na druhé straně jezera – v Kostnici – organizovala festival hudby.

V tu chvíli jsme si řekly: „Kdyby bylo tohle to jediné zajímavé, co jsme měly zažít, stačí nám to.“ To jsme ale nevěděly, že podobných příběhů zažijeme ještě spoustu.

Stopnout si letadlo

„Dvě holky, co budou stopovat po Evropě? Není to nebezpečný?“ slyšely jsme téměř od každého, jemuž jsme se svěřily se svým nápadem zúčastnit se letního závodu, který organizuje komunita s názvem X-Challenge. Deset dní, jídlo maximálně na první den, 2500 korun českých na osobu, denní i průběžné výzvy, checkpointy po celé Evropě a povinnost dorazit do určeného cíle v Česku na čas. To jsou pravidla „letní X-Challenge“, která má za cíl účastníkům ukázat, že nejspíš dokážou mnohem víc, než si myslí.

Velký plán jsme neměly, ale chtěly jsme na jih a uvažovaly o jižní Francii a Monaku. To bylo zároveň oficiálním checkpointem, tedy bodem na mapě, který bylo v rámci tohoto závodu třeba navštívit a splnit konkrétní výzvu, abyste dostali body. Když jsme dostopovaly do švýcarského Curychu, řekly jsme si: „Pojďme zkusit splnit výzvu ‚stopni si letadlo‘.“ Já vím, zní to šíleně, ale to, co se událo, je ještě šílenější.

Kromě aut jsme si stoply taky trajekt, který nás převezl přes Bodamské jezero

První, koho jsme na curyšském letišti potkaly, byl Alberto. Říká: „To je můj sen takhle cestovat po světě, ale myslím, že tohle se vám nepovede. Švýcaři jsou nedostupní a chladní.“ A víte co? Není to pravda! Téměř každý, koho jsme na curyšském letišti oslovily, se nám snažil pomoct. A výsledkem byly dvě letenky Curych–Nice, které jsme zdarma získaly díky Rogerovi, zaměstnanci aerolinek, s nímž jsme se střetly náhodně na chodbě poté, co už jsme se na letišti zeptaly snad každého.

Roger se snažil tak moc vymyslet, jak nám pomoct, až nám dal svoje friends tickets, letenky, které mohl využít pro své přátele. „Co za to chceš?“ ptám se. „Ále nic, pošlete mi třeba pohled z Nice.“ A neumíte si ani představit ten výraz plný motivace a odhodlání splnit si svůj sen ve tváři Alberta, když jsme mu přišly říct, že jsme to dokázaly.

Věříte na zázraky?

Nice! Po několika dnech na cestě jsme se konečně smočily v moři na francouzském pobřeží. Bylo tam vedro, ale krásně. Za nabídku pomoci v kuchyni či úklidu jsme dostaly i dobré jídlo. Protože nás už ale čekali další účastníci z X-Challenge v Monaku, vydaly jsme se vstříc slavnému, zlatě se blyštícímu místu jménem Casino de Monte Carlo. O tom, že jsme vyhrály 40 eur (součástí výzvy bylo vsadit si jen jednou) a jakousi podivnou náhodou potkaly další skvělé lidi, u kterých jsme přespaly, by se dalo napsat mnoho. Chci vám ale vyprávět ještě o jednom „kouzelném dědečkovi“, který nám příjemně zkřížil cestu.

Po cestě jsme potkaly tolik milých lidí, kteří neměli problém nás u sebe ubytovat, že jsme tomu až nemohly uvěřit. Ani jeden den jsme za tu dobu nespaly někde venku.

Stejně jako Malý princ cestuje z planetky na planetku a nepřestává se divit, koho na každé z nich potkává, i my se posouvaly po Evropě s pusou otevřenou. Když jsme se později na severu Itálie snažily stopovat, bylo to naprosto marné. Nikdo nezastavoval. Říkali nám to, ale my jsme se rozhodly neuvěřit. Snad i proto nám tehdy zastavil Sandro, Ital, který jel do malého přímořského městečka Imperia za synem.

Stejně jako Malý princ cestuje z planetky na planetku a nepřestává se divit, koho na každé z nich potkává, i my se posouvaly po Evropě s pusou otevřenou.

I když mluvil jen italsky, pochopily jsme, když se zeptal: „Vuoi andare a mangiare la pizza?“ Tedy: „Nechcete si zajít na pizzu?“ Sandro nás vzal na pizzu do krásné přímořské restaurace a poté, co jsme si chvíli pomocí španělštiny, rukou a nohou povídali o našich rodinách, vypadlo z něj, že je bývalý šéf policie a že nám domluví spaní u syna. Když jsme se ráno vzbudily v překrásné vile na kopci v pokoji pro hosty, dostaly kávu a snídani a Sandro nás odvezl na místo, odkud jsme mohly pokračovat dál, nevěřily jsme svým smyslům, nevěřily jsme, že je něco takového vůbec možné zažít.

Věříte na zázraky? Já ne! Věřím, že stejně jako Malý princ nepřemýšlí o tom, že se mu něco může stát, že se mu něco možná nepovede nebo že by na světě mohli být zlí lidé, nemusíme tak přemýšlet ani my. To je přístup, který by si člověk měl uchovat nejen během bláznivé „stopovačky“ po Evropě, ale i v běžném životě. Právě díky tomu může zažívat zázraky, objevit v sobě odvahu a zjistit, že skvělí lidé žijí po celém světě, stačí jen znovu být Malým princem.

Text: Barbora Hartmannová

Foto: archiv autorky

Celý článek si přečtěte v tištěné verzi AGE 1 - 2 / 2023 na straně 14-16.