Když je chemie srdeční záležitostí

Dvaadevadesátiletý profesor Josef Pašek má pověst workoholika a stále bádá

„Končil jsem měšťanku. Z Mrtníku, odkud pocházím, to bylo do Kaznějova co by kamenem dohodil, tak se šel otec poradit s ředitelem místní chemičky, zda kluka nedat na chemii.“ Tak vzpomíná na šťastnou náhodu, která rozhodla o jeho celoživotní profesní dráze, Josef Pašek, jedna z nejrespektovanějších osobností české průmyslové chemie, když jsme ho navštívili na Vysoké škole chemicko-technologické.

Z Mrtníku na zkušenou

A měl jste na vybranou?

Ani ne. Otec uvažoval o lesnictví nebo chemii. Pracoval sice v zemědělství a o chemii toho moc nevěděl, ale byl silnou osobností, kterou jsem respektoval. Za první světové války byl těžce raněn, kulka mu uvízla v plicích a tehdy se nedala vyoperovat. Od té doby měl zdravotní obtíže a zemřel bohužel již v šedesáti letech.

Z Mrtníku, kde jsme měli statek, to bylo asi sedm a půl kilometru do Kaznějova, a tak se tatínek vydal poradit se za tehdejším ředitelem Dolových a průmyslových závodů (do roku 1885 J. D. Starck – pozn. red.) Františkem Kannhäuserem. Zřejmě byl pan ředitel přesvědčivý, protože jsem se v roce 1944 jako čtrnáctiletý vydal na průmyslovku do Prahy.

Na Křemencárnu?

Na chemickou průmyslovku v Betlémské ulici.

Sám v protektorátní Praze

Jak se adolescent cítí daleko od rodiny a kamarádů, navíc v době protektorátu?

Zvykal jsem si obtížně a pomalu. Bydlel jsem u tety, s níž jsem neměl zrovna dobré vztahy. Za války se živila šmelinou na černém trhu a mě jako nezletilého zneužívala k přepravě potravin k zákazníkům. Neměl jsem na to náturu, vyrostl jsem v hluboce věřící rodině. Když mi bylo těžko, chodil jsem se pomodlit a vybrečet do kostela svatého Ignáce z Loyoly na Karláku. Od pětačtyřicátého jsem tam už nebyl.

Člověk si s mládím spojuje spíš příjemné zážitky. I když období protektorátu nebyla zrovna šťastná doba, určitě máte i takové.

Rád jsem trávil volný čas v menze, kam jsem chodil na oběd. Setkávali se tam bývalí vysokoškoláci a hráli jsme biliár. Myslím, že mi šel. Na konci války jsem se ze zničené Prahy vydal domů.

Pro patnáctiletého kluka muselo být poválečné období s masovým přesunem obyvatelstva, nekontrolovatelnou spoustou zbraní ve společnosti a atmosférou touhy po svobodě a satisfakci jedinečný impulz. Nenechal jste se zlákat k nějakému dobrodružství?

To víte, že ani mně to nedalo, ale spíš šlo o lehkomyslnost. Mezi Mrtnickými se v květnu rozšířila zpráva, že k naší obci postupují němečtí vojáci. S kamarády, kteří jako já vzali doma potají tátům lovecké pušky, jsme se vydali „zjednat spravedlnost“. Naštěstí byli němečtí vojáci již odzbrojeni.

Od píky

Do roku 1948 se na měšťanských školách chemie jako samostatný předmět neučila. Trefil se otec s výběrem vaší budoucí profese?

Trefil. Hned od čtrnácti jsem experimentoval a navíc každoročně o prázdninách praktikoval v kaznějovské chemičce, která od té doby několikrát změnila název (od roku 2005 OMGD, s.r.o. – pozn. red.).

Čím jste se tam zabýval?

Začal jsem od píky. Například jsem ráfkoval sudy s krystalickou kyselinou citronovou, pracoval v centrální analytické laboratoři, ale když bylo třeba, tak taky zametal podlahu.

A co experimenty a škody na majetku?

Jako každý student chemie jsem dělal pokusy i doma, ale se škodami to nebylo tak hrozné.

Kde jste sháněl chemikálie pro osobní potřebu, což zřejmě tenkrát nebylo snadné?

Nakupoval jsem je od Rudolfa Zahradníka (český fyzikální chemik, v letech 1993 až 2001 první předseda Akademie věd ČR – pozn. red.), spolužáka na střední a vysoké škole. Nějaké chemikálie pocházely rovněž z kaznějovské laboratoře.

Kouzlo technologií a úspěchy ve světě

Proč jste před teoretickým výzkumem upřednostnil chemické technologie?

Líbilo se mi, že propojují mnoho vědních oborů a teorii s praxí. Technologie mě přitahovaly už během praxí v Kaznějově. Také jsem se mohl v tomto oboru snáze seberealizovat, protože kvalita výzkumu je významně podmíněna možností osobních kontaktů se zahraniční odbornou komunitou. V roce 1969 jsem byl vyloučen z KSČ, a tak kromě socialistického bloku jsem nesměl nikam vycestovat. Příležitost jsem dostal až v roce 1989, tedy na prahu důchodového věku. Dalších třicet let jsem tuto ztrátu doháněl a snad se mi to docela povedlo.

Neuvažoval jste o emigraci?

Ne, nikdy. Ale otevření hranic jsem rád a často využíval pracovně i soukromě. S manželkou nás baví cestovat. Kromě Evropy jsme navštívili Ameriku, Asii i Afriku. Trochu mě mrzí, že se vzhledem ke zhoršujícímu se zdraví už nepodívám do Kambodže.

Dočetla jsem se, že Československo produkovalo v nadprůměrném množství jen pár chemikálií, jejichž výroba stála na vlastním tuzemském výzkumu. Za jaké výroby vděčíme vám?

Je to výroba anilinu a cyklohexylaminu v BorsodChem MCHZ (dříve Moravské chemické závody Ostrava, nyní maďarská společnost BorsodChem Kazincbarcika, nad níž drží od roku 2011 úplnou kontrolu čínská skupina Wanhua Industrial Group – pozn. red.) a antiozonantů na bázi 4-aminodifenylaminu ve slovenském Duslu Šaľa. V Ostravě je největší výroba cyklohexylaminu a dicyklohexylaminu na světě a asi největší čínská investice u nás.

Jak dlouho s ostravskou chemičkou spolupracujete?

Čtyřiašedesát let.

Podílel jste se také na řadě projektů v Evropě, Asii a Americe. Můžete nejvýznamnější z nich připomenout?

Určitě bych zmínil výstavbu a uvedení do provozu výrobny anilinu japonské společnosti Tosoh, v době svého vzniku největší svého druhu na světě. Byla postavena na základě know-how, které Japonci zakoupili od BC MCHZ.

Trochu mě mrzí, že se vzhledem ke zhoršujícímu se zdraví už nepodívám do Kambodže.

V posledních dvaceti letech jsem spolupracoval s belgickou společností Taminco, která patří do americké globální Eastman Chemical Company. Orientuje se na produkci aminů, o čemž vypovídá i její název, a provozuje největší výrobu dimethylaminopropylaminu (DMAPA) na světě. (Pozn.: Tvůrcem této technologie je profesor Josef Pašek.) DMAPA tvoří základ tenzidu, který obsahují všechny šampony. Výroba disponuje dvěma jednotkami, jednou ve Spojených státech pro Procter and Gamble a druhou v belgickém Gentu pro evropskou společnost Henkel.

Legenda české průmyslové chemie s jedním ze svých následovníků, docentem J. Trejbalem

Pedagog by měl umět studenty nadchnout pro obor

Na koho ze svých učitelů vzpomínáte nejvíc?

Za svého nejlepšího učitele považuji Otto Wichterleho, s nímž jsem se setkal hned v prvním ročníku, kdy nám přednášel anorganickou chemii.

Ale Otto Wichterle byl přece organik…

Jeho předchůdce po únorovém převratu emigroval, a tak se výuky ujal Wichterle.

Čím byl jako pedagog výjimečný?

Měl dar studenty nadchnout pro obor, zábavný přednes a zaváděl i do výuky moderní přístupy. Legendární jsou jeho zkušební testy. Jednotliví studenti obdrželi deset listů s otázkami, ale nedalo se opisovat, protože měl každý jiné. Na rozdíl od běžné praxe neznámkoval, ale bodoval. Sto procent představovalo průměr. Kdo ho nedosáhl, obvykle odešel studovat chemii na Přírodovědeckou fakultu UK. Byla tam prý snadnější.

A jak jste v kontrolním testu na konci prváku dopadl vy?

Dosáhl jsem asi 210 bodů a mezi dvěma sty studenty se umístil jako druhý.

Po absolutoriu jste zůstal na škole a desítky let jste se kromě spolupráce s průmyslem věnoval také výuce. Koho byste označil za svého pokračovatele?

Docenta Jiřího Trejbala, který postupně přebírá skupinu chemické technologie. O tento obor je však mezi studenty poměrně malý zájem. Většina z nich směřuje do farmaceutického průmyslu.

A v rodině se někdo takový nenajde?

Ob generaci a s jiným zaměřením. Dcera je lékařkou, ale její děti se daly na potravinářskou chemii. Vnuk pracuje pro jednu americkou farmaceutickou firmu a vnučka působí již léta v Anglii ve společnosti orientované na vývoj přístrojů mimo jiné i na analýzu potravin. Pravnoučata se zatím ještě pro žádnou profesi nerozhodla.

S manželkou jsme si nedávno připomněli 70. výročí svatby.

Mezi spolupracovníky máte pověst workoholika. Jak se s tím smířila vaše manželka?

Řekl bych, že dobře. Před pár dny jsme si připomněli 70. výročí svatby. Ale oslavovat budeme, až se někteří členové rodiny vyléčí z chřipky.

Josefu Paškovi se zájmem naslouchala Věra Vortelová

Foto: archiv Josefa Paška

Celý článek si přečtěte v tištěné verzi AGE 1 - 2 / 2023 na straně 24-27.