V podstatě jsem člověk doby kamenné. Jakmile jsem objevil kámen, všechno ostatní mě pustilo

S Josefem Boreckým jsme se setkali na výstavě Adventní světlo. Vystavoval spolu s kolegyní kamenosochařkou Věrou Horákovou a malířkou Vendulou Zouplnovou své kamenné objekty v prostoru mezigeneračního Komunitního centra městské části Dolní Počernice nazvaného Jako doma. Pozval nás do svého zahradního ateliéru, který je na hony vzdálený klasické představě „umělecké dílny“. Vaří si tu na ohništi zasazeném v kamenném stole a svítí vlastnoručně vytesanými kamennými lucernami. Asociuje to tak trochu fotografický ateliér Josefa Sudka v Praze na Újezdě nebo ještě spíše libeňský Hrabalův domeček „Na Hrázi věčnosti“. Ne nadarmo se sám označuje jako hrabalovská postavička. U roztopených kamen jsme mluvili o tom, co, jak a proč... Občas se pokusila o vpád zrzavá slepička Pepina.

K výtvarné tvorbě jste se dostal vlastně oklikou, ale přece, a ne zas tak pozdě – ve čtyřiadvaceti letech. Jak se to stalo? A čím vás oslovil právě kámen? Je to poměrně náročný materiál a chtěl jste přece původně studovat malířský obor?

Předtím, než jsem se začal věnovat kameni, jsem trochu maloval olejem, dělal šperky z kosti, grafiku ‒ rytinu a suchou jehlu. Jakmile jsem ale objevil kámen, ostatní mě pustilo. Mělo to více důvodů, jednak jsem romantik, mám rád historii, památky ‒ kopal jsem taky s archeologem Tomášem Durdíkem na Křivoklátě a Týřově, jednak je to takový dobrodružný a chlapský zápas s hmotou. Poctivé řemeslo, které má mnohatisícileté kořeny. Taky jsem byl vždy štíhlé až hubené konstrukce a považoval jsem za krásnou výzvu se trochu máváním kladivem „osvalit“.

Prostě jsem rázem zjistil, že kámen je pro mne ta správná parketa. A jak je vše propojené, když jsem jako žáček sledoval před kounickým zámkem osazování Brokoffových mouřenínů, osazoval je právě podnik (Družstvo kamenosochařů a cementářů), ve kterém jsem později nastoupil na rekonstrukci Národního divadla nebo Mlýnské kolonády v Karlových Varech. Udělal jsem tam takovou kvazitovaryšskou zkoušku a stal se ze mě kameník. V této partě jsem se pak naučil veškerou kamenickou práci a na dálku jsem se i vyučil v oboru.

Kameník je poctivé řemeslo s mnohatisíciletými kořeny.

Máte, tedy kromě Brokoffa, ještě nějaké jiné vzory?

Že bych měl vyloženě nějaký vzor, to nemůžu říct, beru inspiraci ze široké škály, která se nabízí, od starověku po šedesátá léta minulého století. Velmi mě inspiruje samotný přírodní kámen, jeho struktura a tvary, které vznikají mimoděk, třeba jako odpad při jiném zpracování kamene. To se týká mé specifické tvorby světelných objektů ‒ lampiček a tam je to vliv architektury gotiky, renesance, ale i vícero kubistů v čele s Picassem. Plus toho, že v podstatě jsem člověk doby kamenné.

Ale velmi obdivuju také sochaře Henryho Moora pro jeho umění zkratky a smysl pro monumentalitu. A jsem rád za pár let, kdy jsem se kamarádil se sochařem a malířem Miloslavem Hájkem, ke kterému jsem to neměl daleko jak myšlením, tak vzdáleností. Realizovali jsme jednu jeho plastiku a společně pak restaurovali sv. Jana Nepomuckého v Bříství, kde jsem prožil druhou půlku dětství.

Kde všude jste vystavoval? Kde je možné se setkat – třeba ve veřejném prostoru ‒ s vašimi pracemi?

Co se týče mých výstav, nemám je nikterak zesumarizované. Povětšinou byly nesamostatné a mimo oficiální galerie. Povzbuzením pro mě bylo, když jsem hned zkraje devadesátek prodal svou první věc na Královské cestě v jedné galerii, která dnes už neexistuje. Ten pocit, že už můžu, nejsa v žádném svazu, který mě bude kádrovat...

Jedna z prvních výstav byla v bývalém Ústředí lidové umělecké výroby na Národní třídě v Praze, kde jsem měl užité umění: fontánky, vázy. Hezká byla také výstava na dvorku Galerie U Prstenu, s bonsajisty kolem Faustova domu, u kostela Panny Marie Sněžné nebo ve volném prostranství Platýzu – to byla asi nejúspěšnější výstava. Třikrát jsem též vystavoval ve Františkánské zahradě, kterážto akce mi přivedla do cesty dvojici Věra Nováková, Pavel Brázda. Paní Novákové jsem pak časem realizoval několik jejích plastik do kamene. Cením si i společné výstavy s malířem Milanem Křenkem v žižkovském Atriu. Ale zajímavá byla i práce na opravě Wimmerovy kašny na Uhelném trhu.

Byl jsem také u vzniku Festivalu světla, když se jeho první ročník rodil „pod Stalinem“, kde vysílalo tehdy ještě neoficiální Radio 1. Mé světelné plastiky tam v těch ruinách myslím dobře kontrastovaly…

Svobodná volba něco stojí

Jak se daří uživit se jako samostatný kamenosochař? Vadí vám nějak, třeba při zakázkách, že nemáte akademický titul?

To, že nemám akademické vzdělání, mi skutečně často zavírá cestu k některým příležitostem, hlavně co se týče státních zakázek. Přesto jsem se k jedné plastice dostal, což bylo pro mne něco takového, jako když zpěvákovi vyjde první deska. Byla to kopie sochy Jana Nepomuckého v životní velikosti, která stojí na fasádě činžovního domu v Praze na Újezdě v ulici U Lanové dráhy. Ale to, že jsem se udržel i tak v podstatně chudším soukromém rybníčku, mi dělá dobře. I když, mezi námi, mi paradoxně pomohla nemoc z povolání, kdy jsem řadu let pobíral invalidní důchod, který mi pomohl udržet se nad vodou a nezabalit to. Mám silikózu a revmatoidní artritidu.

Hm, klasik říká, že „tvořivost je nejprve tam, kde je míra životnosti vyšší než jinde“. Takže chápu, že jste to nezabalil. Ale co bylo těmi prubířskými kameny, na kterých jste si vyzkoušel, že toto je ta správná cesta, vlastně návrat kruhem?

Vyšel jsem z řemesla, z rekonstrukce památek, z níž jsem prakticky pryč, a přešel jsem k soukromým zakázkám, které se týkají užitého umění ‒ k prvkům zahradní architektury, stolům, fontánám, lampám, žardiniérám, volným plastikám; často realistickým, podle přání zákazníka, což mi i konvenovalo, protože jsem tak mohl sobě a okolí dokázat, že i na takovéto věci mám.

Povzbuzením pro mě bylo, když jsem hned zkraje devadesátek prodal svou první věc na Královské cestě v jedné galerii, která dnes už neexistuje. Ten pocit, že už můžu, nejsa v žádném svazu, který mě bude kádrovat...

Oheň a voda

A proč to spojení se světlem? Má to i nějaký jiný než jen estetický rozměr?

V pauzách mezi zakázkami jsem si povětšinou dělal světelné plastiky, kde se mi líbí nechat povrch v přírodních strukturách lomu a moje práce probírá uvnitř. Tomu obvykle předchází dlouhé kreslení tužkou po povrchu. Často jsem překvapen, když průsečíky mých průniků z několika stran vytvoří hru lomů a hran, na kterých se pak zvláštně láme světlo. Vytváří zajímavou magickou atmosféru, inspirovanou vědomě i podvědomě historickou architekturou starých jeskyní, hradů, svatyní a zároveň ovlivněnou kubismem a hravostí hlavolamů.

Oheň a světlo z něho vycházející mě stále okouzlují a stejně tak i voda, se kterou si rád hraju při tvorbě fontánek. Obecně vzato, jsem rád, pokud se u mých věcí pojí estetika s funkcí. A tak jsem jednou, ačkoli jsem na to neměl zakázku, z vnitřní potřeby vytvořil soupravu „nábytku“ do zahrady k bazénu z umělého kamene s podpovrchovým topným kabelem. Práce na tom mi trvala téměř rok a asi po dvanácti letech si ta věc našla kupce, i když největší kus z té soupravy mi zůstal...

Máte dobré vztahy s místní farou a zmínil jste se také, že pro vás hodně znamenaly diskuze s kazatelem Alfrédem Kocábem, v čem?

Ano, s místní farou mám dobré vztahy a na našem kostele mám řadu svých prací. Jsem věřící, i když ne ortodoxně. Byly doby, kdy jsem chodil zároveň na besedy s katolickým knězem Jiřím Paďourem a evangelickým farářem Alfrédem Kocábem a později rád navštěvoval mše jeho nástupce Sváti Karáska. To byly osobnosti, které mi dokázaly objevovat skryté taje Písma a být inspirující.

Co máte aktuálně před sebou? Abych použila vaší terminologie, do čeho se teď chystáte „ťukat“?

V současné době pracuju ‒ a peru se s tím ‒ na sedící lvici, po které má ještě následovat lev. Zajímavá, tvořivá práce, i trochu s podtextem ‒ jak to letos ustojí ten heraldický český lev, že?

S Josefem Boreckým si povídala Jaroslava Sladká

Foto: archiv Josefa Boreckého

Celý článek si přečtěte v tištěné verzi AGE 1 - 2 / 2023 na straně 18-21.