Kamarád je kamarád, tým je tým

„Když se Standa Konopásek přistěhoval do Prahy, Jarda Juhan si ho všiml na veřejném bruslení a upozornil na něho mého otce. Už nevím přesně proč, ale na jednom z jeho prvních tréninků jsme zkusili hrát spolu – a ono to šlo… Standa mezi nás okamžitě zapadl, jako kdyby s námi hrál odjakživa. Řekl bych, že to bylo až osudové.“

Slavný první útok našich mistrů světa z roku 1947 v Praze: zleva Ladislav Troják, Vladimír Zábrodský a Stanislav Konopásek

Tak ve svých memoárech vypráví Vladimír Zábrodský, jeden z největších hráčů české hokejové historie, o zrození legendární útočné dvojice. A o pár stránek dál: „Bylo pro nás oba velké štěstí, že jsme se potkali.“

To tedy bylo! A nejen pro ty dva. Jejich intuitivní spolupráce na ledě, k dokonalosti vypilovaná v nesčetných zápasech a trénincích, měla v letech 1947 a 1949 lví podíl na prvních dvou světových prvenstvích našeho hokeje.

Síla velké legendy

Stanislav Konopásek už není mezi námi. A Vladimír Zábrodský rovných padesát let žije ve Švédsku. Na naši zemi však on, jeho zesnulá žena ani synové Vladimír a Jan, kteří daleko odtud dál vedou rodinnou tenisovou školu, nikdy nezapomněli. A jejich rodná země navždy uchová ve své paměti jednoho z největších hokejistů, kterého kdy měla. Znovu se to potvrdilo v nedávných dnech mistrovství světa v ledním hokeji, které se u nás hrálo již po desáté.

Když Vladimír Zábrodský v doprovodu Reného Fasela, prezidenta Mezinárodní federace ledního hokeje, a Tomáše Krále, prezidenta Českého svazu ledního hokeje, vstoupil na led až ke stropu do posledního místečka naplněné pražské haly, rozbouřila se, jako kdybychom v té chvíli dali vítězný gól ve finále turnaje. A statisícům dalších fanoušků se v tu krásnou chvíli trochu víc rozbušilo srdce u televizních obrazovek.

Roku 1998 uspořádala redakce deníku MF Dnes anketu Český hokejista dvacátého století. Účastníci z řad předních trenérů, hokejových osobností a publicistů měli za úkol jmenovat deset podle jejich mínění nejlepších hráčů historie; ti se pak na základě každého hlasu podělili o body od deseti do jednoho. Hlasoval jsem tehdy jménem týdeníku Gól a Vladimíra Zábrodského zařadil na čtvrté místo – ale s jistým zahanbením se musím přiznat ke svým tehdejším obavám, zda veliký borec, kterého jsem vždy tolik obdivoval (a jsem nadmíru hrdý na to, že se smím považovat za jeho přítele), není už přece jen trochu zapomenut. Vždyť už více než třicet let žije v exilu. A po většinu toho času se totalitní režim snažil ze všech sil, aby se jeho jméno vytratilo z národní paměti…

Vladimíru Zábrodskému však tehdy patřilo třetí místo hned za Dominikem Haškem a Jaromírem Jágrem – první mezi všemi hráči přednaganských generací národního mužstva! Takhle by se zformovala první šestice vyvolených, kdybychom s každým hráčem počítali důsledně na jeho stálém postu v sestavě: Dominik Hašek – Jan Suchý, František Pospíšil – Jaromír Jágr, Vladimír Zábrodský, Jiří Holík. Svůj hlas dali jejímu střednímu útočníkovi i mnozí účastníci ankety, kteří ho nikdy v životě neviděli na ledě. Taková je síla velké legendy!

Vytvořit kvalitní tým je alchymie

Ale vraťme se ke dvojici, která se tolik zasloužila o naše první trumfy na světovém hokejovém ledě. Oba se narodili roku 1923 – Vovka (tak mu po jeho ruské matce dodnes říká celá česká sportovní veřejnost) 7. března, Standa 18. dubna. Hráli spolu od deseti let, a fanoušci je už proto považovali za nerozlučné kamarády. „Ale tak to nebylo, vždyť to víš,“ vzpomínal Vovka při našem nedávném setkání ve dnech světového šampionátu. „S hokejkami jsme byli jedno tělo, jedna hlava, jedno srdce. O to přece jde. Ale jen jsme dohráli, táhlo nás to každého jinam. Každý, komu se sport stane životní posedlostí, si v něm logicky najde přátele. Mimo led jsem si rozuměl spíše se staršími spoluhráči Božou Modrým a Vildou Šťovíkem. Ale nejvíc mě to už odmalička táhlo do tenisového prostředí. A Standa měl zase kamarády hlavně mezi cyklisty.“

Proud hovoru nás přenesl k týmovému duchu. „Teambuilding, to je u nás ve Švédsku velká móda. Hotová věda,“ usmál se Vovka. „A jak tu tak koukám kolem sebe, u nás v Česku jakbysmet. To je samozřejmě ohromná věc: vytvořit tým, který táhne za jeden provaz a nejvíc se semkne, když se mu nedaří. Platí to v každém kolektivním počínání, zdaleka ne jenom v hokeji. Jenže jak na to? Je to veliká a záhadná alchymie. Jako hráč i trenér jsem se o tom něco nakoumal. Určitě k tomu nestačí, aby si třeba v nějaké firmě při společném grilování ředitel předával s hlavním inženýrem s rukama za zády červený klaunský nos. I když pro tu chvíli to může být náramná psina… Postavit opravdový tým, to je běh na dlouhou trať. Vybrat správné lidi na správné pozice. Dát jim jasný cíl – náročný, ale dosažitelný. Neustále motivovat každého zvlášť a všechny dohromady. Stavět na přednostech každého člena týmu, ale nepřehlédnout ani jeho slabá místa. Vědět, kdy přitlačit a kdy zase povolit. Nesesypat se při prvním nezdaru, ale z každé prohry vytěžit maximum pro příští úspěchy. Když tohle všechno začne klapat, může dojít i na společný výlet s rodinami nebo třeba na relaxační pingpongový turnaj. V obráceném pořadí to moc fungovat nebude.“

Vida, kam jsme až dospěli ve vzpomínání na jedinečnou souhru dvou nezapomenutelných hokejistů. Odhlédnuto od hokejového ledu – nerýsuje se tu vlastně další velké téma pro náš AGE?

Celý článek si přečtěte v tištěné verzi AGE 3 / 2015 na straně 24—25.