V pěti se to lépe táhne

Zlatníci, šperkaři, cizeléři a vůbec umělečtí řemeslníci; výrobci nejvyšších státních vyznamenání i uměleckých šperků stejně jako nejrůznějších insignií – univerzitních i řádových, plaket, replik korunovačních klenotů, kování na vzácné historické faksimile, ale třeba i designových log a odznaků, zlatých šperků s kameny i bez, a dokonce též uměleckých křížů na stará boží muka – to vše a mnoho jiného se vejde pod jméno Triga. Pod název neobyčejné pražské rodinné firmy Kazdů. Její příslušníci jsou navíc milovníky neobvyklých sportů: dlouholetí mistři světa v kick-boxu i full-contactu či milovníci letů na motorovém rogalu.

Jak to začalo

Petr Kazda, zakladatel a dnes jediný šéf pražské společnosti Triga, v rámci tradičních uměleckých řemesel mnohaoborový fachman, se narodil před 65 lety ve východočeském městečku Železnice. Vychodil tu základní školu, aby roku 1965 nastoupil na Střední uměleckoprůmyslovou školu v Turnově do čtyřletého oboru rytec kovů s maturitou.

„Po maturitě jsem sháněl zaměstnání,“ vzpomíná, „chtěl jsem rýt známky, což mi ale nakonec nevyšlo. Nastoupil jsem tedy do Uměleckých řemesel na Žižkov, do medailérské dílny k panu Podivínovi. Mezitím jsem dělal dvakrát přijímačky na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou k panu profesorovi Nušlovi.“

Opakovaně to nevyšlo, neboť mladý a nadějný výtvarník Kazda neměl ten správný sociální původ: tatínek byl totiž živnostník. A tak nakonec musel na vojnu. Ani tam se ale nevzdal: „Byl jsem půl roku v péešce v Bratislavě, odkud jsem dělal zkoušky na Umprum potřetí – a to jsem se dostal k profesoru Malejovskému. Mezitím mne převeleli do Loun ke kanonýrům, kde jsem se stal velitelem děla. Nicméně brali mě tam i jako kreslíře, a tak jsme byli s jedním kamarádem písmomalířem vyčlenění do takzvaného kinosálu, kde jsme dělali nejrůznější poutače. Tam jsme se zašívali. A do toho jsem začal takzvaně stříhat metr, protože mne přijali na vysokou a já měl jít po roce do civilu...“

Jenomže! „Najednou přijeli kontráši – a prý že jsem ukradl samopal!“ Ale bylo to celé trošku jinak. „Můj mladší brácha našel doma na půdě tátův Sten Gun, takový ten typický anglický automat, který se Gabčíkovi zasekl, když střílel na Heydricha. Nebyly k tomu náboje, nic. Patnáctiletý bratr s tím lítal venku s klukama a někdo ho udal. Táta dostal podmínku, prý to měl na komunisty, no a mně řekli, že do žádný školy nepůjdu. Nepustili mě z vojny.“

Odsloužil tedy i další rok a vrátil se do Uměleckých řemesel v Praze, kde podle svých slov v podstatě jenom patinovali. „Pan šéf měl krásně zařízenou dílnu, nás ale na žádnou mašinu nepustil. Dělali jsme podřadné práce. A tehdy mne oslovilo kulturní středisko v Jičíně, jestli bych pro jejich potřebu neudělal Valdštejna. Já to vzal a vytvořil jim medaili i razidlo Valdštejna podle motivu Chaury. Tehdy to šlo nějak do celého světa. To byla moje první fuška. Dneska se ty medaile dělají sochařským způsobem: výtvarník přinese sádru a tak dále, ale já to tehdy dělal přímou cestou pozitiv-negativ.“

Zlatníkem a soukromníkem

V podniku Umělecká řemesla zůstal Petr Kazda sedm let. „Pak přišla nabídka ze Soluny, zda bych nešel mistrovat na lití. A já šel. V podstatě jsem se tam naučil úplně jiný typ řemesla. Odlévání zlata. Zpracovávali jsme třeba šedesát kilo zlata měsíčně. Z voskových modelů se dělaly stromečky, zasádrovalo se to a odlévalo: do zlata a do stříbra, výjimečně do bronzu. Abych uživil rodinu, fušoval jsem i do zlatničiny.“

Jako mistr zlatník zůstal pan Kazda v Soluně až do roku 1991, ale mezitím nastaly převratné možnosti: „Po revoluci jsme se domluvili s jedním kamarádem, že bychom se udělali pro sebe. On měl k dispozici domek a tam jsme začali podnikat. Zakázky byly veliké, prostor nás časem omezoval, a tak jsme po dvou letech koupili větší dům, ve kterém sedíme dodnes. Dělali jsme tehdy ve velkém lehké zlaté prstýnky, takových šedesát tisíc kusů ročně, protože byla velká poptávka ze strany velkoobchodů.“

Budování firmy

Jaké neuvěřitelné výrobní prostory a také unikátní historické stroje skrývá onen nový dům v pražských Modřanech, kde si právě povídáme, na první pohled není znát. Ale jak budu posléze překvapen, co všechno se sem vejde! Však si také najali stavební firmu, která rekonstrukci spojila se speciální přístavbou prostor nezbytných pro řadu specializovaných strojů. Ty pan Kazda odkoupil od původního zaměstnavatele: „Oslovili mne tehdy z Uměleckých řemeslech, že podnik končí. Všechno to krachovalo, a přitom se tam za komunistů sdružovala všechna pražská umělecká řemesla. Měli spoustu dílen: skláře, goblény, zlatníky, pozlacovače, nás medailéry, truhláře. Podnik byl tehdy schopen na klíč zařídit třeba velvyslanectví. Šlo o původně znárodněné řemeslníky, opravdové fachmany, kteří své práci rozuměli. A ti si pak vychovali nás jako nástupce. Po revoluci se chtěl každý udělat pro sebe. No, a mne oslovili, jestli bych nechtěl u nás ve firmě umístit všechny ty zásadní historické stroje, co mají desítky tun a na které nikde není místo. Proběhla veřejná soutěž, v rámci níž jsme je koupili. My jediní na to měli prostory a ty mašiny tady umístili.“

Mnohé z nich jsou opravdovými historickými unikáty, dokonce až z posledních desetiletí devatenáctého století. Dodnes precizně fungují, byť po některých moderních úpravách. Výtečně prý konkurují supermoderním strojům řízeným počítačem. Majitelé Trigy převzali i některé původní zakázky. A přibrali též cosi zcela nového.

„V tu dobu jsme se zúčastnili soutěže na výrobu státních vyznamenání. V devadesátém třetím končila federace, vznikla Česká republika a výtvarníci byli osloveni, aby přišli s návrhy, které pak měla vyrábět nějaká česká firma,“ ozřejmuje mi majitel Trigy. „A my to vyhráli. Obrovská klika byla, že jsme už měli všechna potřebná zařízení pod střechou.“ Stali se tak monopolními dodavateli státních vyznamenání Pražskému hradu.

Tři synové i žena v rodinném podnikání

Triga dnes funguje jako ryze rodinná firma. „Pracují tu moji tři synové i manželka,“ vysvětluje otec Kazda. „Dvojčata jsou ročník 1975, takže jim teď bylo třicet devět.“ Drobná jemná práce ve firmě se nicméně jakoby neslučuje s jejich chlapáckými (a že jsou to chlapi jak hory!) výkony na mezinárodních kolbištích, kde jsou bratři Kazdové opakovaně již po léta mistry světa v kick-boxu a full-contactu. „V těch provazech blbnou už od svých osmnácti let,“ dodává otec Kazda.

Zlatníky se dvojčata Petr a Honza vyučili ještě v Soluně a později na SUPŠ Turnov, a když roku 1998 skončili maturitou, začali rovnou pracovat v rodinné firmě. Mezitím nejmladší syn Venca vystudoval účetnictví. Dnes prý se jako další právoplatný člen Trigy stará „o všechny papíry“, o rozvoz či nákup materiálu. „Kromě toho se naučil připravovat materiál, leccos odkoukal, takže razí a dělá i jiné věci manuálně,“ dodává tatík Kazda. „Je rychlej a vůbec schopnej.“

Nedalo mi to a na místě jsem položil pár „akčních“ otázek přítomným synům-zlatníkům-kick boxerům. Zejména tedy, jaké to je pracovat v rodinné firmě? „To vám řekneme, až tady nebude táta,“ směje se dvojče 1, zatímco druhé se rozpovídá: „No, já bych řekl, že to má své výhody i nevýhody. Když něco uděláme špatně, jsme okamžitě hlupáci, to je normální.“ Zazní všeobecný smích. „Ale zase: když jedeme na mistrovství světa, táta nás bez problémů pustí. Můžeme kdykoliv na trénink. To bychom v jiné práci nemohli.“

Zajímalo mne také, jak často takoví mistři světa trénují. „Každý den brzy ráno před prací,“ odvětí dvojčata. „Problém nastane jen vždycky těsně před mistrovstvím. Za těch dvacet let, kdy jsme mistry světa, máme ale v českém full-contactu takové postavení, že nemusíme jezdit nominace. Prostě jednou za rok odjedeme na mistrovství světa, na které se připravujeme tři měsíce. Teď zrovna jsme přivezli medaile z Londýna. Předtím Španělsko, Amerika. Po celém světě.“ A jaká mají nejvýznamnější ohodnocení? „Opakovaně mistři světa, mistři Evropy, mistři republiky. Dohromady máme třiatřicet medailí.“ Stejně mi ale vrtá hlavou, jak tento tvrdý, chlapácký sport koresponduje s jemnou prací zlatníků? S tím však oba bratři nemají vůbec problém, to spíše naopak: „Lidi se většinou diví, protože je to cizelérská práce, ale nám to vyhovuje, protože člověk se tu úžasně odreaguje.“

A ještě jedna věc mě napadá: jestliže oni sami jsou tvůrci vyznamenání i medailí, tedy odborníci na slovo vzatí, a zároveň medaile dostávají v roli mistrů světa, jak hodnotí konkurenci? Dvojčata se unisono ušklíbnou: „Většinou jsou to fušeři. Z hlediska provedení se tohle vůbec nedá srovnávat s prací, kterou děláme tady. Na to se nedá koukat jako na řemeslo.“ Takže kýče bez hodnoty? „Ne úplně všechny,“ pokrčí svými mohutnými rameny dvojče 1 a jeho bratr dodá: „Některá medaile třeba není špatná, ale tu si pak doděláme: opatinujeme, pozlatíme – a pak vypadá hezky. Však i my jsme dvakrát dělali medaile přímo na mistrovství světa.“

Realizace

Nicméně zpátky do firmy. Triga je dnes uznávanou značkou, takže zákazníci si tu podávají dveře. Mnohdy se navíc sejdou velmi zajímavé zakázky.

„Obvykle se na nás obrátí nějaký výtvarník nebo firma, přijdou s nápadem, my se k tomu vyjádříme z technického hlediska a společně to vyrobíme,“ vysvětluje šéf Kazda realizační postup. „Zajímavá byla třeba zakázka, kdy se dělalo asi třináct děkanských, fakultních a rektorských řetězů a k tomu žezla. My tu máme v jednom baráku jak zlatničinu, tak lisařinu. Pak nastupuje letování, montáž a zlatnická. Přidávají se tam mnohdy i kameny. To všechno jsme schopní udělat pod jednou střechou, což je unikum.“

Občas vstoupí i do výroby artefaktů mnohem rozměrnějších, do klasické sochařiny. Ale to už má pan Kazda v rukách fotoalbum s řadou realizací, z nichž vybere jednu hodně neobvyklou: „Poblíž naší chalupy u Turnova jsme dostali zakázku obnovit místní kříž, boží muka zbouraná v padesátých letech. Návrh udělal sochař Michal Vitanovský: kříž, v jehož centru je plastika z rubínového skla, ve kterém je navíc vidět skleněná podoba Krista. Když to prosvítí slunce, nádherně září. Kameník udělal kámen, jiný kamarád nám odlil sklo, nakonec tomu požehnal sám biskup z litoměřické diecéze.“ A já tu nyní vidím, byť pouze na fotografiích, sluncem prosvícený artefakt, který opravdu hned tak nepotkáte!

A hned na vedlejší stránce koukám na nějaký povědomý secesní šperk. Stačí naznačit zájem a už mi jedno z dvojčat přináší zlatý originál ve firemní šperkovnici, zatímco tatínek vysvětluje: „Ten jsme dělali pro vnučku Alfonse Muchy, po kterém se zachovala spousta nerealizovaných kreseb. Přinese nám kresbu, my namodelujeme šperk, ona to schválí a s jejím souhlasem vznikne tento design. Nebo tady: když vznikly ceny T álie, udělovaly se tyto herecké masky ve zlatě a ve stříbře z naší dílny. Mimochodem, jako první ji dostal Josef Kemr.“

Aktuálně

„Pražský výtvarník Karel Zeman zhotovil sádrový model jízdy králů,“ ukazuje mi nejnovější návrh Kazda starší. „Náklad ještě přesně nevíme, bude to v bronzu a má to používat starosta Vlčnova k nejrůznějším slavnostním příležitostem. Anebo tahle medaile k nedávno vydané knize, bestselleru Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel od Jonase Jonassona podle návrhu Michala Vitanovského. Dělali jsme zatím malý náklad: pět ve stříbře, dvacet v bronzu.“

Zapomenout pak rozhodně nesmíme ani na zakázky z Pražského hradu, byť v poslední době už nejsou tak početné jako za Václava Havla. „V rámci loňského státního svátku 28. října jsme dělali novou sérii vyznamenání. Přišla objednávka na tři bílé lvy, medaile za zásluhy – a opravovali jsme původní řády. Nějakým způsobem to oxiduje, i když je řád zlacený či stříbrný, takže je musíme dočistit. Naposled jsme takto museli opravit třicet státních vyznamenání: ať už to byl lev, Masaryk nebo medaile za zásluhy.“

Zlatník v oblacích

Petr Kazda senior má už po léta neobvyklého relaxačního koníčka. Létání. Je to vášeň, k níž se dostal jaksi náhodou.

„V roce devadesát šest mne kamarád pozval na let dvoumístným motorovým rogalem,“ vzpomíná šéf Trigy s úsměvem. „Přistáli jsme a já si řekl: ‚V životě už na to nesednu.‘ Nakonec mne přemluvil, koupili jsme pořádný motor, udělali křídla a podvozek a měli společné rogalo. Musíte mít nalítáno nějakých dvacet hodin, než za to můžete sednout dopředu. Uděláte pak navigační let podle kompasu a můžete lítat. Tak jsem si koupil rogalo, rozbil ho, postavil si nové...“

Stavěl ho doma v dílně. Pořídil si laminátovou lodičku, použil původní motor, ale všechny trubky a další vybavení, včetně designu, už si vymyslel a vyrobil sám. „A od té doby lítám v podstatě každý víkend. V zimě jen na krátko, na delší trasy to chce dobré počasí. Letěli jsme s kamarády republiku, do Rokycan přes Nymburk, Louny. Rogalo je takové malé letadélko. Musíte tam mít i nejrůznější technická vybavení, jako výškoměr, rychloměr, vario na stoupání a klesání. Máme i nejrůznější moderní techniku, džípíesky. Pořád něco vylepšujeme. Lítá to až sto čtyřicet, ale většinou se letí kolem stovky. Nejčastěji lítám sám. Víte, jak je to hezké, proletět se třeba támhle nad Českým rájem?!“

Krása! Přejeme Kazdům mnoho nebeských zážitků, ať už v dílně, na mistrovství světa nebo v oblacích.

Celý článek si přečtěte v tištěné verzi AGE 3 / 2015 na straně 12—15.