Bára Kodetová a Pavel Šporcl: Vánoce jsou pro nás láska, tradice a čas společně strávený s rodinou

Herečka a šansoniérka Bára Kodetová a houslový virtuos Pavel Šporcl tvoří překrásný pár od roku 2005. Co pár! Mezitím se z dua rozrostli v kvintet. K Bářině dceři Lily přibyly Violettka a Sophinka… A tak má Pavel kolem sebe hned čtyři temperamentní ženské. Kdo zná jeho vitální maminku Jaroslavu, je mu jasné, že tyto nejbližší ženy jsou v jeho životě těmi nejdůležitějšími bytostmi. Povídáme si na samém začátku adventu.

Pavle, nechybí vám občas v té vaší permanentní ženské přesilovce „chlapská pomoc“? Míváte po ruce bratra Petra, který je vynikajícím violoncellistou, nebo se musíte v zásadních genderových sporech spoléhat sám na sebe?

Začnu asi tím, že všechny své ženy kolem sebe nesmírně obdivuju a miluju. Na druhou stranu si přiznejme, že žádný vztah muž–žena není jednoduchý. Přeci jen jsme jedni z Marsu a druzí z Venuše, máme jinak nastavené vnímání, citlivost, životní styl. Právě tento rozdíl mne ale nesmírně baví, motivuje, obohacuje. Vždy jsem byl obklopen skvělými ženami, a protože jsem člověk, který se moc nesvěřuje, nechybí mi v tomto ohledu „chlapská pomoc“. Ani můj bratr ode mne neslyšel nějaké pikantnosti, stěžování si. Zkrátka beru život takový, jaký je. A říkám si, že mám v osudu napsáno být tím králem, kterého ženy opečovávají. A to si moc užívám.

Etuda vánoční

Spojuje vás mnohé: nádherné talentované dcery, láska k hudbě, umění. I to, že oba vaši tatínkové byli skvělými herci: Jiří Kodet filmovou a činoherní legendou, Petr Šporcl byl od poloviny šedesátých let hvězdou Jihočeského divadla v Českých Budějovicích. Otázka na oba: Jaké bývaly Vánoce v hereckých rodinách, jak na ně vzpomínáte? Hrozil „pelíškovský model“ se „samorosty a bolševickými noky“, nebo to naopak bývaly chvilky, z nichž čerpáte dodnes?

Bára: Vánoce jsou náročný čas. Všichni býváme nervózní. Už dávno to není ten klidný čas, kdy se všechno na chvilku zastaví. V naší rodině tomu nebylo jinak. Základem ovšem vždycky byla snaha o hezký večer a usebrání se. Vzpomínám nejraději na Vánoce v Těptíně, kde bylo absolutní ticho a klid. Uprostřed lesů. Pro stromeček jsme chodili s tátou do hájovny a na Štědrý den jsme vyhlíželi první hvězdu. Maminka smažila kapra a pekla cukroví. Já „pomáhala“, hrála si s duší a šupinkami. (úsměv) Na stromečku hořely pravé svíčky a občas chytly záclony. Dětství v Těptíně bylo úplně odtržené od reality běžného života. Byla to nádhera. Stále se tam v myšlenkách vracím.

Pavel: Moje vzpomínky na Vánoce jsou nádherné, láskyplné, klidné. U nás doma se nikdy nekřičelo, nehysterčilo, ani o svátcích ne. Pokud byl jakýkoli problém, vyřešil se v klidu, nebo mimo náš dětský svět. I Vánoce byly v podobném duchu. Táta dělal kapra, máma s námi nacvičovala koledy a uklízela. Babička pekla cukroví. Dodržovali jsme různé tradice, krájeli jablíčka a pouštěli skořápky ořechů. Koledy u nás hrály celý den, po večeři jsme Ježíškovi zahráli naše vlastní verze – máma u klavíru, brácha na violoncello a já u houslí. Až pak přišel Ježíšek, na kterého jsem se nesmírně těšil. Na Štědrý večer mého dětství vzpomínám moc rád.

A co máte na Vánocích nejraději? Co se snažíte vytvářet a předávat svým dětem?

Pavel: Lásku, tradice, boží požehnání.

Bára: Tradice a společně strávený čas. Nejraději máme večeři a hraní a zpívání před stromečkem. Pohádku, kterou nikdy nestíháme, Pelíšky.

A co štědrovečerní večeře u Šporclů-Kodetů? Vítězí klasika? Co z vánoční tabule jíte nebo připravujete nejraději?

Pavel: Oproti mým Vánocům nemáme kapra, ale lososa. Bára připraví také řízky a skvělý bramborový salát podle receptu její maminky, křen s jablky. Občas z tradice odbočíme, abychom byli světoví. Na loňský Štědrý den jsme například měli také sushi, které milujeme. A spoustu dalších dobrot.

Etuda bilanční

Končí rok 2023. Pavle, oslavil jste padesátku, cestujete a hrajete po celém světě, zorganizoval jste mezinárodní mistrovské kurzy Pavel Šporcl Academy, jste uměleckým ředitelem hudebního festivalu Hvězdy nad Vltavou, významně jste změnil svůj životní styl. Báro, vy hrajete v Divadle Na Jezerce, v Divadle Bez zábradlí a dalších a stále víc vstupujete do povědomí posluchačů díky své velké lásce – šansonu. Jak tento nabitý rok hodnotíte?

Pavel: Po pracovní stránce byl velmi úspěšný, i když s předcovidovým časem se to ještě nedá srovnat. Nicméně jsem byl a hrál mimo jiné v Německu, USA, na Slovensku, v Ekvádoru, Pákistánu. Moje padesátiny proběhly v nádherném duchu a prostředí Lucerny, s mnohými přáteli na pódiu. Ve čtyřhodinovém koncertě jsem prošel svůj repertoár, různé styly, které hraju. Byl to ohromný úspěch. I kvůli tomuto koncertu jsem shodil 12 kilogramů a našel své nové já. Začal jsem zklidňovat mysl v meditacích, naučil se spoustu nových věcí o lidské mysli, potřebách, nastavení, pozitivní energii, ve sprše každé ráno otužuju své tělo, stejně tak tělesně cvičím. Mám daleko víc energie a víc času na čtení knih. Dcery mi dělají ohromnou radost a s Bárou se máme stále stejně rádi. Takže pro mne byl tento rok opět na jedničku. (úsměv)

Bára: Pro mě byl tento rok velmi důležitý. Zpěvu se věnuju teprve tři roky. Profesionálně vystupuju od minulého roku. Vyzkoušela jsem si mnoho nových profesí, režii, produkci, učím se pracovat na sítích… Bylo toho opravdu hodně. Je to všechno výzva. A nejdůležitější asi je, že si začínám vážit sama sebe a věřit si.

Etuda plánovací

A s čím vyhlížíte rok příští? Jako manželé, rodiče, aktivní umělci…?

Bára: Ráda bych pokračovala a zdokonalovala se ve zpěvu a měla možnost pracovat co nejvíc. Také se těším na společnou dovolenou. A na každou chvilku, kterou budeme mít jen pro sebe.

Pavel: Čeká mne mnoho koncertů, festivalů i Akademie. Podzimní turné. Obrovský projekt, o kterém ale zatím nemohu mluvit. Jako tátu snad každodenní a normální život mezi svými blízkými.

Vyrážíte na své první velké společné turné. Jak se těšíte na Vánoce na modrých houslích?

Pavel: Moc. Koncerty navazují na stejnojmennou desku, kterou jsem nahrál s Královskou liverpoolskou filharmonií, s nádhernými aranžemi slavných skladeb i koled. To vše a mnohem víc zazní i na letošním turné s komorním orchestrem, na které jsem pozval i Báru jako mého hosta. Bára nádherně zpívá, už jsme spolu s velkým úspěchem vystupovali, a tak je přirozené, že rozšiřujeme společný repertoár. Na tyto Vánoce jsme připravili speciální verzi některých skladeb J. S. Bacha, ale o tom víc řekne Bára…

Bára: Já naše společná vystoupení vyhlížím s respektem a lehkou nervozitou. Bude to opět úplně jiná zkušenost. Zpívám Bachovy skladby a Ave Maria… Jsou to opravdu těžké věci a já k nim přistupuju s velkou pokorou.

A otázka jen pro Báru: Spolu se svou sestrou Karolínou hrajete v Divadle U Valšů Štědrý Štědrý den. Vaše sestra hru napsala, vy zrežírovala. Není to začátek nové kariéry?

To představení je překrásné. Letos se bohužel nenašel volný termín, ale příští rok se tomuto projektu budeme věnovat víc. Režie je svobodná a radostná práce. Já si dlouhodobě režíruju recitálové programy. Režijně jsem měla na starosti i Pavlův poslední klip, který se právě dokončuje v postprodukci a brzo vyjde ven – Feeling Good. Náměty, příběhy, propojování, komponované večery poezie, je toho mnoho, co mě baví. Věřím, že si další příležitosti tvořit najdu. A třeba si i ony najdou mě.

A jedna jen pro Pavla: Těšíte se na Hvězdy nad Vltavou? Jak těžké je v současné době organizovat festival krásné hudby?

Samozřejmě se moc těším. Připravujeme již 3. ročník festivalu, který přináší do Českých Budějovic a celého Jihočeského kraje skvělou hudbu a výjimečné muzikanty. Máme přichystaná nějaká překvapení, abychom festival opět dále posunuli. A jestli je to těžké? Co dnes není? Ale s entuziasmem a energií, co máme, se ničeho nebojím.

Z oslavy Pavlových 50. narozenin po koncertě v pražské Lucerně. Na snímku obklopen ženami svého srdce: dcerami Sophií, Violettou a Lily a manželkou Bárou Kodetovou

Etuda usebraná

Co je pro vás oba v této etapě vašeho života důležité? Čeho si více vážíte, nebo naopak co postrádáte víc než třeba v roce 2005, kdy jste se seznámili?

Bára: Co se mění, jsou priority. Dřív to bylo postavit dům, vychovat děti, vytvořit zázemí. Vždycky za tím vším byla láska, mnoho kompromisů, pochopení a trpělivosti. To stále přetrvává, jen je teď všechno takové vyklidněné. Je víc času na tvorbu, mou práci. Postrádám energii, co jsem měla tenkrát. Byla jsem jako buldozer. Teď po všech operacích, dětech a stavbách domů, stěhování i Pavlovu vytížení jsem už jen motoráček, co do kopce trošku funí. (smích)

Pavel: Já takhle vůbec nepřemýšlím. Jsme tady a teď. Vždycky jsem si vážil života, zdraví, lidí kolem sebe. Samozřejmě se všechno kolem vyvíjí, někteří lidé odcházejí, jiní přicházejí, někdy je lépe, někdy ne tak dobře. Základ mám ale, myslím, stejný, stále si dávám pro mnohé nesmyslné cíle, hledám nové podněty, učím se nové věci, rostu, stále chci být dobrým člověkem a do života dávat sto procent.

Brali jste se v symbolický máchovský den lásky: prvního května 2015. Je pro vás láska stále VŠECHNO?

Pavel: Pro mne určitě ano, i když je to jen část celistvosti života. Jeden z mých životních cílů je, že budu vždy obklopen láskou. A také, že budu lásku rozdávat.

Bára: Pro mě ano. Rodina je všechno. Vše ostatní je pomíjivé. Na konci potřebujeme pohladit a držet za ruku.

Etuda rodinná

Ovace vestoje, plné sály, prodané nosiče jsou nádherné. Ale to nejkrásnější, co po vás jednou zůstane, jsou vaše děti. Sledujete zpovzdálí, jak a kudy kráčí, nebo se je snažíte s rozumem usměrňovat, ukazovat jim ty správné chodníky? Jací jste rodiče?

Bára: Nezlobte se, ale já svou roli matky nedokážu popsat. To by dokázaly mé dcery. Co mě nesmírně těší, je, že mám jejich důvěru a že se mi svěřují. Přijdou pro radu. Vědí, že mnohé dokážu spravit. Co nedokážu, je žít jejich zklamání. Bolí mě u srdce, když vidím zkušenosti, které si musí nasbírat samy. Nejtěžší je nechat je dělat své chyby a čekat s otevřenou náručí. Na rozdíl od mých rodičů jsem, myslím, pozornější k jejich pocitům, hodně chválím. Nicméně já jsem byla vychovaná dobře. Jsem vděčná svým rodičům za mnohé. A neměnila bych.

Rodina je všechno. Vše ostatní je pomíjivé. Na konci potřebujeme pohladit a držet za ruku.

Pavel: Mnoho věcí se nám ve výchově podařilo, i když samozřejmě ne všechno. Stále jsme jen lidi, rodiče. Každý táta a máma vám potvrdí, že být rodičem je velmi těžké řemeslo, které nás bohužel nikdo nenaučil. I naši rodiče dělali chyby a ve světle dnešních psychologických poznatků a moderních přístupů asi velmi významné. Pro dnešní generaci rodičů, tedy pro nás, je velmi těžké se orientovat, co je vlastně správné, jaký přístup je ten nejlepší. Velmi jsme se tedy snažili naše děti vychovat tak, aby byly zdravě sebevědomé, věděly, jak se chovat ve společnosti, ke starším lidem, s rozumem usměrňovat. Ne vždycky to bylo jednoduché, ale snad se nám to i vlastním příkladem podařilo. Teď už si budou muset cestu vyšlapávat samy, i když tam vždy pro ně samozřejmě budeme.

Etuda profesní

Kdybyste, Pavle, nebyl houslistou a vy, Báro, herečkou a šansoniérkou, čím byste chtěli být? Oba jste nesmírně úspěšní lidé: Existuje recept na úspěch? Je to tvrdá práce? S odstupem a zkušeností abrahámovin: Existuje člověk, který zásadním způsobem ovlivnil vaši kariéru, nasměroval vás tím správným směrem?

Pavel: Odpověď na tuto otázku by zabrala celou knihu. Velmi zjednodušeně – nejdůležitější je vášeň. Bez vášně bych nikdy nedosáhl toho, kde a čím jsem. Vášeň k hudbě a houslím mne táhla dopředu, když jsem musel přeskočit překážky nebo byl unavený. Naopak mi dodávala energii, smysl, kreativitu, nabíjela mne před koncerty i mezi nimi… Nechtěl bych být nikým jiným než houslistou. Moje podstata je totiž rozdávat radost a spojovat lidi. A v tom mi housle nesmírně pomáhají.

Bára: Na tuhle otázku se těžko hledá odpověď. Jsem ráda tím, čím jsem. Herečkou jsem chtěla být od útlého mládí. Vyprávět příběhy, tvořit, číst, recitovat, zpívat. Přinášet emoce, otázky, hledat odpovědi na svět a život. Mám to v genech a můj život by se vždycky točil kolem umění. Nemyslím si, že existuje nějaká univerzální rada, jak žít svůj život. Ale obecně platí, že když máte respekt k sobě samému, jde všechno lépe. Důležité je mít cíl. Naslouchat své intuici. A také samozřejmě mít v životě trochu štěstí. A recept na úspěch? Štěstí, tvrdá práce, mít cíl a jít si za ním.

Od malička jsem byla obklopena velkými osobnostmi české kultury. Ať už herci, režiséry, muzikanty, výtvarníky. Měla jsem to štěstí, že jsem své první krůčky na jevišti mohla dělat ve slavném Činoherním klubu. První angažmá jsem měla v Národním divadle. Každé jednotlivé setkání, naslouchání, kontakt s těmito lidmi mě ovlivnil a obohatil. Mohla bych vyjmenovat desítky lidí. Ráda vzpomínám na všechny.

Etuda srdeční

Náš časopis je již desetiletí spojený s celorepublikovým projektem na podporu tradičních mezilidských hodnot, jako jsou láska, přátelství, úcta a rodina, jmenuje se Srdce s láskou darované. Kdo by, třeba i z těch, kteří už mezi námi bohužel nejsou, dostal srdce s láskou darované od vás?

Bára: Můj táta.

Pavel: Tatínek i maminka, nejlepší rodiče na světě. Můj první učitel houslí Ladislav Havel, který mne naučil housle a hudbu milovat. Daroval bych toto srdce každému, kdo nemyslí jen na sebe, ale dělá věci i pro druhé. Ono se mnohdy stačí jen usmát, abychom druhého člověka potěšili. Bohužel je kolem nás usměvavých lidí, zdá se, čím dál míň. A tak každý, kdo takto obdaruje svého bližního, by si zasloužil srdce s láskou darované.

Můžeme vás na závěr požádat o vaše malé vánoční přání našim čtenářům, lidem dobré vůle?

Pavel: Přeju všem hlavně klid, pohodu, mír a lásku. Aby měli vaši čtenáři někoho blízko sebe, se kterým se mohou o své radosti i starosti podělit. A abychom se ve zdraví sešli se svými bližními na stejném místě i za rok.

Bára: Všem bych popřála klid a mír v duši. Dostatek úcty a vzájemného respektu. Zdraví samozřejmě a nadhled.

Přejeme klid a mír v duši. Lásku a pohodu. A milované lidi kolem sebe.

Text: Štěpánka Kotrbová

Foto: archiv P. Šporcla a B. Kodetové

Celý článek si přečtěte v tištěné verzi AGE 6 / 2023 na straně 6-10.