O hokeji a úsměvu
Kdo mě zná, ví, že nejsem žádná hokejová fanynka. Hokej mě vlastně běžně nezajímá, v životě jsem nebyla na extraligovém utkání a ani se tam nechystám. Snad jen když hrají naši hokejisté na olympiádě nebo na světovém šampionátu, sedám občas k obrazovce u některých klíčových zápasů. Letos jsem ale tu hranici překročila. Atmosféra velkého očekávání, která s přibližujícím se datem zahájení pražského mistrovství světa houstla den ode dne a ve finiši doslova od hodiny k hodině, nakonec dostala i mě. Chtěla jsem vidět aspoň jedno utkání „naživo“. A šťastnou shodou okolností jsem se natrefila k tomu z našeho národního hlediska nejvydařenějšímu – k vítěznému čtvrtfinálovému duelu s Finy. Poprvé v životě jsem se octla přímo v epicentru hokejového dění. A jsem ráda, že jsem tam byla.
Jak moc a jak hezky fandili lidé přímo ve vysočanské hale, muselo být zřetelně vidět (a slyšet!) i z televize. Jenže být součástí té atmosféry, jedním z více než sedmnácti tisíc jejích subjektů, to je jiná káva. A úžasný zážitek. Protože všichni kolem mne spontánně a neúnavně naplňovali skvěle zvolené motto tohoto pražského šampionátu ‒ hockey and smile ‒ až i mne naladili na svou vlnu.
Přiznám se, že mě překvapili. Slyšela jsem spíš hodně o tom, jak dovedou mnozí fotbaloví fandové (pokud se jim dá tak říkat) svým řáděním v hledištích stadionů dávat najevo spíš než lásku ke svým klubovým barvám zavilou nenávist k soupeři, ať je jím toho dne kdokoliv. Tady se fandilo jinak. Vesele, úsměvně, veskrze pozitivně. Nebylo možné se nepřidat, i když před organizovaným poskakováním jsem přece jen přibrzdila. Ale popravdě, přímo na místě pochopíte, že i na něm něco je. Něco ohromujícího. Uvnitř kotle poznáte, jakou vytváří pozitivní energii.
Toho večera hráli naši skvěle, Jaromír Jágr nejskvěleji, postoupili mezi čtyři nejúspěšnější týmy turnaje a lidé si to jaksepatří užívali. Když se rozcházeli do noční Prahy, bylo všude vidět radost a slyšet šťastný smích.
Jenže ti lidé tak fandili, i když se mužstvu vůbec nedařilo. A stejně vstřícně se chovali taky k soupeřům našeho mužstva! Potvrdili mi to i ti, kteří hokejové dění sledují mnoho let. Třeba můj tchán, který na hokej chodí už bezmála sedmdesát let a o jeho české historii napsal sedm knih. Říkal, že ze všeho nejvíc mu ta letošní atmosféra připomínala štvanický zimní stadion z února 1947. Jako kluk, kterému táhlo na jedenáctý rok, byl u toho, když náš tým poprvé získal pohár mistrů světa. Jen těch fanoušků bylo letos mnohem, mnohem víc – a té nádherné euforie jakbysmet.
Světové hokejové klání je za námi. A i když naši nakonec žádnou medaili nezískali, přece jen si Česko jeden rekord připsalo. Letošní mistrovství světa v Praze a Ostravě bylo nejnavštěvovanější v historii – 64 zápasů navštívilo přes 740 tisíc fanoušků. A jejich energie doslova omráčila celý hokejový svět.
A tak si říkám, jak by bylo krásné, kdyby se ta energie alespoň zčásti přelila i do našich dalších všedních dnů. Kdybychom se na sebe dál usmívali, dělali si radost a pozitivně se dokázali postavit všem štrapácím, které před nás občas život a doba postaví.
Na stránkách našeho časopisu se o to budeme dál snažit. Posuďte sami, zda se nám to daří.
P. S. A jestli nadšení z mistrovství odláká pár stovek, nebo alespoň desítek kluků a holek od počítačů ke sportu, budeme mít další důvod k úsměvu.
Jana Jenšíková
Celý článek si přečtěte v tištěné verzi AGE 3 / 2015 na straně 5.