Zázraky se dějí
Zázraky nedělá bůh. Dělá je lidské srdce…
Vzpomínám na jednu příhodu. Jako malá holka jsem rozbila mamince její oblíbenou vázu. Věřila jsem, že když si to budu moc přát, stane se zázrak a váza bude zase vcelku a já nebudu muset nic vysvětlovat. Zázrak nepřicházel, a tak mi nezbylo nic jiného než se mamce přiznat. A tehdy se stal malý, pro mě ale tenkrát velký zázrak. Mamka se nezlobila, viděla, že mne to moc mrzí, že jsem nerozbila vázu úmyslně, a tak jsme spolu šly vybrat podobnou. Tu vázu mám dodneška, i když maminka už na mne dává pozor někde z výšky víc než dvacet let. Bylo to tehdy velké poznání, snad příští životní orientace: umět se nezlobit, když to není třeba, umět odpouštět a tak možná pro někoho umět udělat malý zázrak. A já jsem později pochopila, že zázraky umí dělat každý, stačí chtít. Když se umí vcítit do druhého, umí ho pochopit, rozumí mu a záleží mu na něm.
Vyjadřujme přesně svá přání
Na zázrak ale nemůžeme čekat. Musíme si uvědomit, stanovit, říct, co chceme. Vím ze zkušenosti, jak je důležité si říci, co chci. Uvedu možná trošku triviální příklad. Všimla jsem si i u svých kamarádek, že si neumí říct přesně o tu kávu, kterou chtějí – více vody, s mlékem nebo bez, s cukrem, se skořicí… Radši vypijí ne přesně tu, na kterou měly chuť.
A co já? Zkouším vyjadřovat přesně svá přání. Někdy se setkávám s nepochopením, ale většinou každý rád vyjde vstříc. Protože je příjemné udělat někomu radost, ať už je to součástí vašich pracovních povinností nebo třeba jen tak úplně cizímu člověku v metru či autobusu, který díky vám bude mít příjemnější den. Vyzkoušejte! Funguje to.
Dnes je módní učit se, jak umět říkat „ne“, existují na to placené kurzy, které nás učí být asertivní. Ale já říkám nerada „ne“. Přemýšlela jsem o tom, proč jsme tak často nuceni říkat „ne“. A mám pocit, že naše sny a přání jsou příliš neurčitá, často se rozplývají v mlze. Neumíme pojmenovat, co chceme. Svou roli hraje i přemíra diplomacie a taktu. A tak, jak se ptáme (diplomaticky a taktně), riskujeme nepochopení, a tedy i to nepříjemné „ne“.
Podle mého názoru škola musí vychovávat především slušné lidi.
Budujme ve škole přátelské prostředí
Stále ještě ve společnosti převládá názor, že téměř vše by měla děti a mladé lidi naučit škola. Není tomu tak a ani nikdy nebylo. Asi každý z nás si vybaví, co všechno se naučil od rodičů, prarodičů, kamarádů, kamarádek, vedoucích nejrůznějších kroužků a podobně. Škola hraje v životě člověka důležitou roli, ale pouze dvacet procent toho, co v životě umí, má ze školy. Dříve hrálo velkou roli neformální vzdělávání – předávání zkušeností z generace na generaci. Lidé si spolu hodně povídali, společně pracovali, bavili se. Za poslední dvě desítky let se situace radikálně změnila, a to zejména díky novým technologiím. Došlo k prudkému nárůstu dostupnosti informací. Z toho ale také vyplývá daleko větší nejistota. Vůbec netušíme, co bude v blízké budoucnosti, natož v té vzdálené. Dochází k velkým změnám v nárocích na život, k individualizaci života a k nadvládě peněz, byť se tomu mnozí bráníme. Dnes může studovat každý a je to správné, ale každý má různé představy o svém místě v životě. A školy těmto nárokům jen velmi těžko dostojí.
Mladí jsou stále stejní: zvídaví, zvědaví a chtějí se uplatnit. Jen podmínky kolem nich se změnily.
Jsem přesvědčena, že škola a role učitele neztratí ani v budoucnu smysl. Jenom cíle a prostředky se mohou poněkud změnit. Podle mého názoru škola musí vychovávat především slušné lidi. Proto v ní musí být přátelské prostředí, ve kterém se žáci i učitelé budou cítit dobře, budou chtít do takové školy chodit a rodiče takovou školu budou podporovat. Pojďme, my učitelé, společně hledat v žácích to dobré a podporovat je v jejich zájmech. „Postrčme“ je v tom nejlepším slova smyslu a samozřejmě je naučme, jak se učit. Takové vzdělávání kultivuje mladého člověka. Toto by mělo být pro nás motivující.
Nové technologie mohou spojit generace
Co může spojovat nás starší a mladou generaci? „Strašák“ nových technologií. Možná, že se stane malý zázrak, ale chce to zaangažovat to lidské srdce. Všichni víme, že dnes se dá cokoli „vygůglovat“ a děje se tak většinou prostřednictvím Wikipedie. Myslím, že to, že lze do Wikipedie také přispívat, a dnes už i projektem Senioři píší Wikipedii, je obrovský krok kupředu, který bychom měli využít. Stále žehráme na to, že se obecně nemluví správnou češtinou, hovoří se o kolaboraci jazyka. Pišme a mluvme správně česky! Pišme ale také o svých zkušenostech, sdělujme svoje odborné poznatky a osobní prožitky, které možná nebudou naši vnuci poslouchat při nedělních návštěvách, ale třeba si je přečtou na internetu. Dostal se nám seniorům do rukou nikoli „strašák“, ale mocný nástroj, jak být s těmi, které máme rádi, a jak je zcela nenásilně něčemu učit.
Asi většina z nás zaregistrovala zprávu MŠMT ČR, že se naši osmáci a deváťáci umístili na prvním místě v počítačové gramotnosti mezi devatenácti zkoumanými státy. Téměř neuvěřitelné. Pokud budeme závěrečnou zprávu analyzovat, zjistíme, že tento výsledek nemá příliš společného se školou. Není to výsledek formálního, ale neformálního vzdělávání. To mu ale nic neubírá na významu, spíše naopak. Takže má smysl nežehrat na vše nové, nevzpomínat nostalgicky na „dávné zlaté časy“, ale využít všeho nového pro sebe i malé a mladé holky a kluky.
Celý život se pohybuji mezi mladými lidmi, snažím se jim být příkladem v životě a mimo jiné je také naučit, že matematiku a fyziku budou v životě potřebovat. Největší odměnou mi je, když mi po letech řeknou, že jsem je právě tyto předměty naučila mít ráda. Mohu říct, že mladí jsou stále stejní: zvídaví, zvědaví a chtějí se uplatnit. Jen podmínky kolem nich se změnily. A tak je vnímejme v těch nových podmínkách a snažme se jim předat vše dobré, o čem si myslíme, že by bylo přínosné. Třeba za padesát let na nás budou s láskou vzpomínat tak, jak to děláme my, když vzpomínáme na svoje rodiče, prarodiče a učitele.
Celý článek si přečtěte v tištěné verzi AGE 4 / 2015 na straně 38—39.