Rodina je jako bezpečný přístav

„Vypěstovat v dětech sebeúctu, víru ve vlastní hodnotu, naučit je komunikovat s okolím, začlenit se do něho a znovu v něj začít věřit považuji za ten nejdůležitější úkol,“ říká ředitelka brněnské SOS dětské vesničky Marcela Troubilová. „Děti prošly ve svém nejútlejším věku mnohdy tak náročnými životními zkouškami, že se s touto zátěží vypořádávají celý život a někdy ani nemají prostor pro nic dalšího.“

Když jsou ohrožené děti odebrány z rodin, mohou získat pocit, že selhaly, že udělaly něco špatně. V ten moment je velmi důležitá práce psychologů a dalších odborníků, kteří s dětmi pracují a pomáhají jim pochopit, že to není jejich vina. Cílem Sdružení SOS dětské vesničky je pomoci dětem dostat se do pěstounských rodin. Ty pak všestranně podporuje jak po stránce odborné, tak i materiálně a finančně. Rodinné prostředí tak může dětem dát pevné základy pro jejich další život.

V nejmladší SOS vesničce

Brněnská vesnička, které je letos deset let, může poskytnout domov až deseti takovým rodinám. Stejně jako je deset domků, mezi nimiž právě s Marcelou Troubilovou stojíme. Napadá mě, jestli se za to jedno desetiletí charakter vesničky nějak změnil, zda se model podpory pěstounských rodin vyvíjel. „Výrazný přelom v naší činnosti nastal v lednu 2013,“ uvádí mne moje hostitelka do obrazu. „V účinnost vešla novela zákona o sociálně-právní ochraně dětí a my jsme přestali být zařízením pro výkon pěstounské péče a stali jsme se pověřenou osobou. Zatímco dříve jsme se mohli starat pouze o pěstouny, kteří žijí v našem zařízení, nyní můžeme uzavírat dohody o výkonu pěstounské péče i s dalšími zájemci, mimo vesničku. K dnešnímu dni podporujeme celkem 29 pěstounských rodin. Dříve měli naši pěstouni v péči i sedm dětí, dnes mají tři nebo čtyři. Máme také nové programy, které slouží k podpoře dětí, ať už preventivně, v jejich původních rodinách nebo poté, co děti v pěstounské péči dosáhnou 18 let.“

Napadá mne, co je asi pro děti příznivější. Bydlet ve vesničce, nebo mimo ni? Marcela Troubilová říká, že vše má své klady a zápory. Ve vesničce jsou problémy hodně koncentrované. Je to malé místo, děti se stýkají i odpoledne stále mezi sebou. Ty, které nežijí ve vesničce, jsou více integrované do běžné společnosti, lépe se vypořádávají se svou zátěží.

Aby sourozenci zůstali pohromadě

„Pěstoun hraje nejdůležitější roli v dané části života dítěte. Měl by vědět, odkud dítě přichází, jaké mělo problémy a s čím se potýká. S každým dítětem je potřeba zvlášť řešit jeho konkrétní problémy. Je to neskutečně náročná práce, řekla bych spíš poslání. Velmi si jich za to vážím,“ vyznává se ředitelka z obdivu k pečujícím ženám.

SOS dětské vesničky vždy umožňovaly velkým sourozeneckým skupinám zůstat pohromadě. V jiných pěstounských rodinách jsou v péči většinou dvě nebo jedno dítě, které žijí současně s vlastními dětmi pěstounů.

Nyní se rozšiřuje také fenomén příbuzenské pěstounské péče. Často si například babičky a dědečkové, pokud rodičovská péče jejich dětí zkrachuje, berou k sobě své vnuky. „To je velice pozitivní, protože dětem zůstává jejich rodinné zázemí. Vždy je lepší, pokud se najde v širší rodině někdo, kdo by si děti do pěstounské péče vzal,“ komentuje tuto skutečnost Marcela Troubilová.

A co biologičtí rodiče? „Samozřejmě podporujeme kontakt dětí s nimi, pokud je to ve prospěch dětí, ale bohužel to občas pěstounskou péči spíš komplikuje. Existují například rodiče, kteří se dostanou do vězení. Kurátor, který tam s nimi pracuje, jim doporučí, aby poslali dětem dopis. Takové ‚projevení zájmu‘ jim možná uleví od trestu, děti však dokáže na velmi dlouhou dobu doslova rozhodit. Čekají na splnění slibu, který v dopise četly, ale ve skutečnosti se nic neděje. Znovu s nimi musí pracovat psycholog, znovu chodí na terapie. Celý život se tak vypořádávají se vztahem ke svým rodičům. Některé děti si staví rodiče na piedestal, představují si je jako úžasné a nechápou, proč s nimi nemohou být. Jiné naopak rodiče zatracují. Nechtějí je vidět, nechtějí o nich mluvit, nechtějí s nimi mít nic společného. Obě varianty nejsou dobré. Práce psychologů spočívá hlavně v tom, že učí děti o problémech mluvit a brát je jako přirozenou součást života. Je to důležité i proto, aby se v budoucnu nebály navázat partnerský vztah a aby se pak v jejich rodinách historie neopakovala. Někdy se to daří, někdy bohužel ne.“

Pěstoun je dětem nejblíže. Oceňují, jakou roli v jejich životě hraje? „Myslím si, a zkušenosti z vesničky mi to potvrzují, že si děti v pěstounské péči často ani neuvědomují, že jim pěstouni věnují kus svého života a vytvářejí jim rodinné zázemí. Mají spoustu práce se svými vlastními problémy, splíny a negativními pocity, které se v nich hromadí. Bohužel mají naopak tendenci vše ventilovat směrem k nejbližšímu člověku, kterým je právě pěstoun. Ten by měl být schopen ‚ustát‘ tyto náročné situace a dokázat i tu jejich zlobu chápat a pojmout,“ vysvětluje ředitelka.

Pomáhá i škola

Nejblíže brněnské SOS vesničky je Základní škola Hudcova, donedávna společně sdílely i stejnou psycholožku. „Bylo to ideální propojení, protože děti znala a věděla, s jakými problémy se potýkají, uměla informace předávat. Spolupráce tak byla skvěle nastavená a funguje výborně i nyní, přestože došlo k personálním změnám. Učitelé jsou přístupní komunikaci, konzultují s naší sociální pedagožkou problémy dětí. Naše pěstounky jsou také rády, když mohou problém řešit s více lidmi. Škola nám vychází vstříc, poskytuje dětem různé výjimky, zná složitější stránku jejich života. Na druhé straně umí zdejší pedagogové velmi dobře děti začlenit do kolektivu tak, aby se necítily ‚ocejchované‘. I přesto, že některé naše děti mají v běžných situacích neobvyklé reakce, počítá se s nimi a pracuje se s nimi, což je pro ně úžasným vkladem do života,“ pokračuje Marcela Troubilová. Podle jejích slov pomáhá podobně i Základní škola na Horáckém náměstí.

Ovšem zapojují se i vzdálenější základní školy, které se snaží vesničku podpořit materiálně a finančně. Například kolektiv dětí ze ZŠ ve Vysokém Mýtě věnoval vesničce deset tisíc korun, které získal prodejem svých výrobků. „Pořídili jsme za to dětem potřebné věci. Nezůstalo však pouze u tohoto daru. Skupinka našich dětí odjela na návštěvu do Vysokého Mýta, předali dětem společně vytvořený obrázek a strávili s nimi příjemný den, plný sportovních aktivit a soutěží. Osobně jsem měla možnost tam být a vyprávět dětem o SOS vesničce a jejím poslání, byl to krásný zážitek. A nedávno nás kontaktovala také ZŠ ze Střelic, kde vybrali v rámci akce Vánoční strom také určitou finanční částku a chtěli nám pomoci. Dohodli jsme se, že nám nakoupí hodiny do pokojů komunity mládeže,“ říká Marcela Troubilová a dodává, že si všech podobných akcí nesmírně váží.

A co potom

Co se děje s dětmi, které z pěstounské péče „vyrostou“? Udržují s pěstouny i nadále kontakt? Dostává se jim nějaké podpory? Vždyť pěstounská péče ze zákona končí v 18 letech. „To je problém, naše děti jsou často ve vývoji opožděné a v tomto věku jsou mentálně na úrovni čtrnácti nebo patnáctiletých. Začali jsme se zabývat následnou péčí a provozujeme tzv. komunitu mládeže. Je to zařízení podobné internátu, kde se děti učí samostatně fungovat. Mají k  sobě svoje ‚průvodce‘, klíčové pracovníky, kteří s nimi jsou v průběhu pracovního týdne, kdy děti navštěvují učiliště nebo střední školu. Starají se o to, aby děti pravidelně docházely do školy nebo na různé praxe, komunikují s učiteli, učí děti vařit, prát, žehlit, starají se, aby získaly co nejvíce základních dovedností pro život.

V ideálním případě zůstávají zachovány i vazby s pěstouny, někdy však děti od 18 let tyto vazby přeruší. A my chceme mít jistotu, že jsme je dostatečně vybavili pro samostatný život. Až do 26 let mohou také využívat náš program Dům na půl cesty. Musí však splňovat určité podmínky, mít zaměstnání nebo studovat. Naše vesnička je zatím ‚mladá‘, děti nám teprve nyní začínají odrůstat a odcházet. Ale už tady máme jeden hezký příklad, kdy se naše pěstounka stala babičkou, vazby zůstaly zachovány,“ netají svou radost ředitelka a zdůrazňuje, že práce ve vesničce je pro ni obrovská životní škola. Kdyby jí prošla dříve, dívala by se jinak i na výchovu svých dvou dnes už dospělých dcer.

„Přestala jsem například unáhleně odsuzovat různé lidské činy a osudy. Vždy přemýšlím, proč se člověk dostal do takové situace, jaké byly důvody, co má v životě už za sebou a co ho k jeho činům dohnalo. Když jsem si pročítala informace o dětech a především o prostředí, ze kterého byly odebrány, často jsem si říkala, že je zázrak, když se ještě dokážou smát. Mnohdy se setkaly se sexuálním zneužíváním a různými druhy násilí. Svůj ‚batoh‘ na zádech si nesou už od dětství hodně těžký a někdy už není možné od nich chtít, aby se ještě dobře učily a byly dobré v kroužcích. Přesto se snažíme, aby měly plány do budoucna a šly za nějakým cílem nebo představou,“ konstatuje Marcela Troubilová a bere k sobě pár svěřenců, abychom si je mohli vyfotit. S nadšením souhlasili.

Článek si přečtěte v tištěné verzi AGE 3 - 4 / 2014.