Krajky z Orlických hor neztratily za sto let nic ze svého kouzla

Najdete je snadno. Od Rychnova nad Kněžnou to je kousek. Ve městě krajek Vamberku přejedete most přes řeku Zdobnici, jedete kousek do kopečka a pak uvidíte vpravo kostel. Naproti, ještě než se dostanete na náměstí, je muzeum. Bylo založeno v roce 1929. Ale v rámci vlasteneckých snah vlastně všechno začalo už na národopisné výstavě v roce 1895 v Praze, kde se Češi a Moravané chtěli ukázat jako jeden národ. Proto různé regiony zorganizovaly sběry tradičních exponátů, se kterými se rády pochlubily. Vamberecká krajka tam samozřejmě nemohla chybět.

Jako naprostý neznalec tvorby krajek jsem jednotlivá patra muzea procházel až poté, co jsem zhlédnul zajímavý film o historii krajkářství ve světě a hlavně v místním regionu a městě. A byl jsem trochu poučen i o dřívějším způsobu odbytu výrobků zdejších krajkářek.

Proto vím, že faktor byl pán s krabicí na popruzích, v níž na zádech přinášel přízi a odnášel prodat hotové krajky. A že ten váleček, do kterého se píchají špendlíky a většinou bez předkresleného vzoru se na něm zpaměti paličkují krásné krajky, se jmenuje herdule. Měl jsem pak jako každý návštěvník možnost podle jednoduchého návodu si to u jedné expozice vyzkoušet, což jsem při své rukodělné „šikovnosti“ s díky raději zdvořile odmítnul. Ale věřím, že odvážnější tuto možnost rádi využijí. A když jsem dál procházel Muzeem krajky, zaujaly mne některé názvy těch krásných rukodělných výrobků. Například fajnováče. To jsou vamberecké vláčkové krajky s velkými zuby, nebo krajky hruškové s mouchou a velké okáče.

Krajky navíc při své neskutečně dlouhé historii jsou barokní, renesanční, kubistické, současné a navíc se dělí podle regionů či zemí – třeba benátské, vídeňské, flanderské a samozřejmě naše. Z východu Čech a hlavně z Vamberku.

A ještě něco jsem zaznamenal při prohlídce muzea. Z čeho všeho jsou vlastně ty krajky vytvořeny: bílý či režný len, bavlna, kopřivová příze, hedvábí, vlněná příze, stříbrný či zlatý dracoun (to, jak už dnes vím, je bavlněná příze opředená tou efektní další přízí). A abych nezapomněl – je zde i exponát krajky z měděných drátků!

Když celé muzeum pozorně projdete od úvodního filmu přes všechna tři podlaží, víte toho o krajkářství hodně. I díky srozumitelným popiskům u jednotlivých exponátů. A přesvědčíte se, že krajky mohou zdobit ženy doslova od hlavy až k patě. Čepečky, kloboučky, límce, manžety, živůtky, kroje, slavnostní šaty, vějíře, kabelky, rukavice. Ale i ubrusy, závěsy, prostírání, dečky…

Abychom se o vambereckém klenotu dozvěděli ještě víc, požádal jsem etnoložku Martinu Rejzlovou o trochu jejího času na krátké povídání.

Začněme u té historie. Co to, že se tady dali lidé do budování muzea krajky?

Jak už bylo řečeno, právě pro vlastenecké výstavy se začaly dělat takzvané sběry. Nádherné práce krajkářek z celých Orlických hor a okolí se tak dostaly do rukou odborníků a nadšenců pro věc. Důležité bylo i to, že v roce 1889 právě ve Vamberku byla založena krajkářská škola. A v ní vzniklo hodně exponátů do zdejšího muzea, protože škola udržovala a dodnes, i když v poněkud jiné formě, tradici krajkářství stále udržuje.

Po druhé světové válce vzniklo vamberecké krajkářské družstvo, které při své tvorbě spolupracovalo s uznávanými výtvarnicemi. Pak jsme se hrdě a úspěšně mohli pochlubit s místní tradiční tvorbou například na výstavách EXPO Brusel 1958 a Montreal 1967. No a lidé, vlastně sousedé, našli na půdě po babičce třeba herduli, nějaké příze a paličky. Dnes máme u nás asi pět tisíc takto získaných předmětů. Jsou u nás ke zhlédnutí, jak jste viděl, i exponáty od významných uměleckých osobností, které naší tradici hodně pomohly.

V muzeu však nejsou pouze ručně vyrobené krajky...

Ne, na začátku 19. století se do krajkářské výroby pustily stroje. Ale jejich produkty jsou jen zlomkem naší expozice. Daleko víc si samozřejmě ceníme ruční práce našich krajkářek. Co výrobek, to krásný originál.

Nicméně krajky nejsou, pokud vím, jen paličkované. Moje babička je háčkovala, asi se dají i šít, je to tak?

Jistě, máme zde i krajky šité, háčkované, vyšívané na tylu, síťované.

A jak je to dneska s místní krajkářskou školou?

Vamberecká krajkářská škola má nepřerušenou tradici od roku 1889, i když její zřizovatelé se v minulosti často měnili. Již více než patnáct let má školu ve své správě město Vamberk. Navštěvují ji nejen dívky a chlapci, ale také jejich dospělejší doprovod a senioři. Pracují pod odborným dozorem zkušených a vystudovaných krajkářek, takže se tam mohou mnohé krajkářské dovednosti naučit. I v dnešní době totiž ruční práce mladé lidi táhnou. O budoucnost vamberecké krajky se tedy bát nemusíme.

Celý článek si přečtěte v tištěné verzi AGE 4 / 2015 na straně 40—41.