Knihovny nejsou jen o knihách. Propojují generace 2
Zastavení druhé: Šumperk
Dana Vilišová: Děti a senioři vidí svět podobně
„Celý svůj profesní život jsem se věnovala dětem. Práci jsem neopustila, i když jsem odešla do penze. A pak jsem dostala nabídku učit malovat seniory v centru Pontis. Tak vzniklo pro mě zajímavé spojení dětí a seniorů. Je neuvěřitelné, jak se v některých momentech jejich vidění světa a přístup k tvorbě podobá.
Po nějakém čase jsem měla pocit, že obrázky jsou tak pěkné, že by bylo škoda, aby je neviděla veřejnost. Podporu pro svou myšlenku jsem našla u ředitelky šumperské knihovny Kamily Šeligové – a tak se zrodila první výstava v dětském oddělení knihovny. Ta letošní je už čtvrtá v pořadí a všichni moji žáci jsou nadšení z možnosti prezentace svých děl. Nejsou profesionálové, ale tvoří se zaujetím a umělecké vyjadřování je baví. Myslím, že na obrázcích je to znát.
Naše výstava navíc propojuje generace. Hlavně na vernisážích je to vidět: senioři pozvou děti a vnoučata, děti pozvou rodiče a babičky a dědečky. Také příprava výstavy je společné dílo. A máme všichni obrovskou radost, když se nám dostane i uznání od návštěvníků knihovny. Že je vidět, jak se úroveň výtvarných děl zvyšuje. Pevně věřím, že takových výstav uspořádáme společně pro radost ještě hodně.“
Jiřina Skřivánková: Na stará kolena maluju a neuvěřitelně mě to naplňuje
„Jmenuju se Jiřina, táhne mi už na osmdesát a jsem ve skupině Daniných žáků nejspíš nejstarší. Děti ani vnuci nežijí v Šumperku, bydlím sama a jsem vděčná za každé setkávání s lidmi, zvlášť s tak příjemnými, jako jsou na našem malování. Jsem sice ze všech nejpomalejší, než si nachystám věci, nejrychlejší kolegyňka už má půl výkresu hotového, ale moc mě to baví.
Pokud nepočítám výtvarnou výchovu na základní škole, žádnou odbornou průpravu nemám. Občas jsem zkusila něco namalovat, třeba když jsem zůstala někdy nemocná v posteli, ale nevydrželo mi to. Na stará kolena jsem zjistila, že je v šumperském Pontisu kurz malování, a od té doby sem ráda chodím. Dana je dobrá učitelka, pokaždé nám zadá nové téma, a když je za co, tak nás i pochválí. Někteří z nás jsou hodně dobří, já maluju hlavně proto, že mě baví samotná činnost. Někdy kreslíme tužkou, uhlem nebo tuší, jindy malujeme vodovkami, temperami či akrylem, občas máme i možnost malovat olejem na plátno.
Na čtvrteční odpoledne se vždycky velmi těším, sluší se moc poděkovat nejen Daně, ze které se stala naše kamarádka, ale také všem, kdo se o tento kurz přičinili. Díky němu je náš život bohatší.“
Vendelín Vočko: Společná výstava je pro nás odměnou
„Malování mě odjakživa bavilo, zvlášť v posledních čtyřech letech, kdy chodím soukromě na výtvarku k paní učitelce Daně Vilišové. Pouštíme se i do odvážných podniků – například jsme ve ztížených podmínkách (na rozbitém grafickém lisu) dělali suchou jehlu, která se ale nakonec celkem zdařila. Mám rád také kresbu krajiny a techniku suchého pastelu.
Je skvělé, že celoroční úsilí vyústí již tradičně do prezentace našich prací nazvané (Na)Dany žáci. Tedy společné výstavy v šumperské knihovně žáků paní učitelky – nás dětí i seniorů, které vede ve výtvarném kroužku v Pontisu. Vernisáž se koná většinou na začátku letních prázdnin a bývá zpravidla velkou společenskou událostí, kterou si nenechají ujít ani naše rodiny, známí i občané Šumperka.
Doufám, že k paní Daně budu moct na malování chodit dál, i když letos začínám na střední škole. Protože jsem se dosud nikde v tomto směru neposunul víc a rychleji než za těch pár let u ní a patří jí za to můj dík.“
Dvoustranu zpracovala: Jana Jenšíková
Foto: archiv Dany Vilišové
Celý článek si přečtěte v tištěné verzi AGE 5 / 2024 na straně 38-39.