Z dějepisu jsem míval vždycky jedničku, říká autor středověkého Jamese Bonda

Relativně „bezvěký“ sedmdesátník Jan Bauer je objektivně nejplodnějším českým autorem. Se spisovatelem a redaktorem AGE Lubošem Y. Koláčkem jsou přátelé, a tak vzniklo toto nenucené povídání o životě, historii, knížkách, psaní, ale i o tom, kolikrát v životě nahraje do karet náhoda.

Máš ve své rodině nějaké předky spisovatele?

Ty si vážně myslíš, že spisovatelství je dědičné? Já vím, že Ondra Neff měl tatínka významného romanopisce Vladimíra Neff a, otcem Báry Nesvadbové byl klasik české sci-fi Josef Nesvadba, mimochodem skvělý a moudrý člověk, kterého jsem měl možnost znát, a také bych mohl uvést třeba detektivkáře Tondu Jirotku, jehož tatínkem byl autor slavného Saturnina Zdeněk Jirotka. Já se však bohužel nemohu pochlubit podobným spisovatelským předkem. Na jednoho bych možná přišel, ale to bychom se museli vrátit až do 17. století. Můj strýc z otcovy strany František vypátral a sepsal před takřka osmdesáti lety genealogii našeho rodu Bauerů. V ní vážně tvrdí, že do našeho příbuzenstva patří i Tomáš Pešina z Čechorodu, děkan svatovítské kapituly, oficiální moravský historiograf a přítel Bohuslava Balbína. Ti, kdo si ještě pamatují něco z toho, co se ve škole učili, si možná vzpomenou, že tento můj praprapředek napsal Předchůdce Moravopisu, a to prosím česky. Svou největší dějepisnou práci Mars Moravicus však sepsal latinsky. Občas na besedách se čtenáři tvrdím, že svou lásku k historii jsem zdědil právě po něm, ale zároveň dodávám, aby mne nebrali tak úplně vážně.

Kdy jsi začal vážně uvažovat o vstupu do literárního světa?

Měl jsem to štěstí, že jsem své mládí, jak se říkává, čas lásek a malin nezralých, prožil v 60. letech 20. století. Byla to nejen doba politického uvolnění a až bezbřehého optimismu, ale také významných uměleckých počinů. Ještě byli na světě Picasso, Chagall, Steinbeck a Hemingway, dohromady se dali Beatles a český film sklízel vavříny po celém světě. Ale také česká literatura jako by pookřála. Své knížky tehdy vydávali Bohumil Hrabal, Josef Škvorecký, Milan Kundera, Karel Pecka, Alexandr Kliment, Věra Linhartová či už zmíněný Josef Nesvadba. Těch pozoruhodných jmen byla hodně dlouhá řada. Zkrátka, tahle literární exploze se mne nemohla netknout.

A kdypak se dostavil nějaký opravdový literární úspěch?

Asi v osmnácti jsem napsal povídku V ústech zralou třešni a poslal ji do Mladé fronty. Luboši, představ si to, tehdy běžně vycházely v novinách povídky, to je dnes něco zcela nemyslitelného. I když váš AGE v této tradici pokračuje, což mu chválím. Tu povídku mi samozřejmě vrátili, ale v průvodním dopise mi tehdejší externí lektor Mladé fronty, kterým nebyl nikdo jiný než Ladislav Smoljak, napsal, že to není zase úplně špatné, že bych mohl psát dobré novinové povídky, ovšem chtělo by to prý ještě na tom trochu zapracovat. No, nedivím se mu. Povídka byla psána poněkud expresivně, protože jsem chtěl být moderní. Ach to hloupé mládí! Jenže asi po roce jsme s literárními ambicemi stejně postiženými kolegy z řad českobudějovických vysokoškoláků začali vydávat studentský literárně-politický časopis Dialog. A když jsem tehdy jako odpovědný redaktor dával dohromady první číslo, zjistil jsem, že mám příliš málo materiálu. A tak jsem onu povídku, kterou mi vrátili z Mladé fronty, upravil do srozumitelnější podoby a o své vůli ji zařadil do Dialogu. Úspěch byl nečekaný, protože povídku nejenže přetiskli v krajském deníku Jihočeská pravda, ale dokonce ji četli v krajském rozhlase a já se poprvé cítil jako skutečný spisovatel.

Mimochodem: jak dopadl ten váš průkopnický Dialog?

Samozřejmě špatně. Po roce ho Československý svaz mládeže odmítl dál financovat, my jsme samozřejmě tvrdili, že je to z politických důvodů, a cítili se jako oběti režimu. Ale ve skutečnosti chtěli svazáci dávat raději peníze volejbalovému oddílu a ne na nějaký časopis, který skoro nikdo nečetl.

Nepokoušel ses už v té době o nějaké větší literární dílo?

Sice jsem toužil napsat román, ale nikdy jsem se k tomu nedostal. Víš, já stejně nedokážu pochopit, že se do románu pustí nějaký osmnáctiletý mladík a skutečně ho napíše. Vždyť chození za holkama nebo do hospody je mnohem zajímavější než psaní. Proč si tedy kazit mládí a hrbit se u psacího stolu? První větší dílko, asi třináctistránkovou povídku s názvem Stanné právo vycházející ze vzpomínek na srpnovou okupaci, jsem napsal na jaře 1969. Odnesl jsem ji do tehdy krátce vycházejícího jihočeského literárního časopisu Arch, jenže ten byl záhy nato zrušen a spadla klec.

Jak to bylo s tvou první knížkou, z hlediska dnešní bauerovské produkce poněkud neobvyklou?

Víš, kdybych nechodil na pivo, asi by nikdy nevznikla. Byla to úplná náhoda. Redakce mých tehdy domovských Zemědělských novin sídlila na Václavském náměstí nad hotelem Jalta a já si takhle jednou, bylo to v roce 1976, odběhl na pivo, přičemž jsem potkal starého kamaráda Karla Hvížďalu, jehož jsem znal z Mladého světa. Šli jsme tedy na pivo spolu a Karel mi vyprávěl, že musel Mladý svět opustit a nyní pracuje v nakladatelství Albatros. Shodou okolností měl na starosti edici Objektiv, v níž byly mládeži představovány různé lidské profese a činnosti. Karel si vzpomněl, že jsem původním vzděláním zemědělský inženýr, a navrhl mi, abych mu napsal knihu o zemědělství. Volba tématu je prý zcela na mně. Napadlo mne napsat něco o globálním problému hladu a o budoucnosti zemědělství a do půl roku byla knížka na světě. Ale protože se tehdy všechno plánovalo a složitě schvalovalo, vyšla až v roce 1978, kdy už Karel emigroval, a v knize byl proto jako odpovědný redaktor uveden jeho kolega Leo Pavlát, pozdější ředitel Židovského muzea.

Psával jsi také detektivky. Jak ses k nim dostal?

Také náhodou. Někdy v roce 1992 nebo 1993 jsem pracoval v redakci Blesku, který už tehdy byl deníkem s největším nákladem. A snad právě proto mne další kamarád Roman Cílek pozval k účasti na projektu sešitových detektivek Inspektor Martin Rust. Rust měl být synem posrpnových emigrantů, který se v zahraničí stal věhlasným kriminalistou a nyní se vrátil do Čech, kde radí naší policii se zvlášť zapeklitými případy.

Roman v mé účasti na projektu spatřoval záruku, že o detektivkách budu psát do Blesku, a jednotlivé sešity tak dostanou bezplatnou reklamu. Na Inspektoru Rustovi se tehdy podílelo asi dvacet autorů, kromě Romana třeba Karel Štorkán, Eva Kačírková, Jana Moravcová, Rudolf Ströbinger, Honza Šmíd, Honza Cimický nebo Honza Vaněk, zkrátka byla to skvělá parta a mě psaní detektivek začalo náramně bavit. Jenže nakladatelství si od nich slibovalo větší komerční úspěch a ten se jaksi nedostavoval. A tak nakonec Martina Rusta zařízlo.

Nicméně stále ještě nevíme, proč jsi začal psát o historii.

To právě souviselo s inspektorem Rustem. Jednou, někdy v roce 1999, si ode mne objednávala redaktorka nakladatelství další Rustův příběh a já, protože jsem tehdy psal pro jeden týdeník seriál o záhadách českých dějin, jí nabídl knihu s tímto tématem. Dotyčná redaktorka se dlouho nerozmýšlela a pravila: Sem s tím. Do roka se na knihkupeckých pultech objevil první svazek Záhad českých dějin, který od té doby vyšel ve třech dalších vydáních, naposled loni, kdy jsem ještě napsal další čtyři svazky. Shodou okolností tehdy nic s podobným tématem na knižním trhu nebylo, a tak není divu, že se Záhady českých dějin objevovaly na prvních místech žebříčků bestsellerů.

A jak ses dostal k historickým záhadám?

Přiznávám, že historie mě bavila od dětství a dějepis byl jedním z mála předmětů, z něhož jsem míval vždy jedničku. Ale tím rozhodujícím momentem bylo seznámení s předním moravským archeologem, docentem Zdeňkem Klanicou, vedoucím výzkumu mikulčického hradiště. Jezdíval jsem za ním do Mikulčic nebo do Brna a u piva jsme probírali záhady spojené s Velkou Moravou. Dokonce jsme zamýšleli o Velké Moravě společně napsat knížku, ale z různých důvodů k tomu nedošlo. A tak jsem se k historickým záhadám, tentokrát už nejen velkomoravským, vrátil až v roce 1999 a vlastně o nich píšu dodnes a rád.

Historické romány přišly později. Pomyslel jsi někdy na to, že bys je chtěl psát?

Rozhodně ne. Historický román býval v mých očích jakýmsi vrcholem literatury, něčím až nadoblačným. Vždyť historické romány psávaly takové literární veličiny jako Alois Jirásek nebo Zikmund Winter, ve světě pak Alexandre Dumas starší nebo Walter Scott. Jistě uznáš, že poměřovat se s těmito pány by byl vrchol domýšlivosti. Jenže nakonec rozhodla náhoda. Sešel jsem se, bylo to tuším v roce 2005, s tehdejším ředitelem svého kmenového nakladatelství docentem Josefem Ströbingerem a on si posteskl, že se jim v poslední době literatura faktu špatně prodává. A zeptal se mě, jestli nechci napsat historický román. Trochu jsem se bránil, ale pak mi objednal něco ostřejšího na pití a mě pod mírným vlivem alkoholu napadlo, že bych se o takový román měl alespoň pokusit. Vždyť bych například mohl fiktivně objasnit jednu z nejznámějších záhad českých dějin, a to olomouckou vraždu posledního přemyslovského krále Václava III. No a tak jsem doma sedl k počítači a napsal Tajemství královnina zpovědníka. Po něm následoval román Kat hejtmana Žižky, za který jsem dostal literární cenu Zeyerův hrnek, a další tituly.

A co tvé dnes již slavné historické detektivky?

O spojení svých dřívějších zkušeností detektivkáře a autora historických románů jsem uvažoval už dříve, ale pořád jsem neměl představu, kdo by měl být tím detektivem, pátračem. Cožpak dnes je to jednoduché. Vymyslíš si nějakého policejního radu nebo alespoň inspektora či třeba soukromé očko a detektiv je na světě. Ale kdo by vyšetřoval zločiny ve středověku? Vlasta Vondruška má svého královského prokurátora Oldřicha z Chlumu a já jsem o takové postavě dlouho marně hloubal. Až nakonec jsem stvořil novoměstského rychtáře Jakuba Protivu z Protivce a františkána Blasia, dva náramně vykutálené chlapíky, kteří si v pátrání po středověkých lotrech a gaunerech pomáhají. A protože mi Oldřich z Chlumu vždycky připadal příliš ctnostný, udělal jsem z nich postavy, jimž naopak nic není svaté. Dnes už je na světě 13 titulů s Jakubem Protivou a Blasiem, poslední je zatím Vražedná mše, a doufám, že nějaké další ještě napíšu.

Vedle Protivy a Blasia jsi stvořil také postavu dominikána Pavla, tajného agenta ve službách Karla IV. Jak k tomu došlo?

Pročetl jsem o Karlu IV. všechno možné, samozřejmě včetně tvé knihy Svatý erotik Karel IV., a vždycky mne upoutalo, jakým způsobem dosahoval náš Otec vlasti svých politických úspěchů. Nikdy příliš neválčil jako třeba Přemysl Otakar II., a když už se schylovalo k bitvě, nakonec se stejně nekonala. Většinou v tom byl nějaký úskok, nějaké zákulisní tajné jednání anebo také nečekaná smrt Karlova odpůrce. A tak mě napadlo, že v pozadí museli sehrávat roli nějací agenti. Jistě jich bylo víc, ale já je shrnul do jediné postavy, a vytvořil tak jakéhosi středověkého Jamese Bonda. A tím je právě dominikán Pavel. Zatím poslední titul s touto postavou se jmenuje Svatý grál. Nechci čtenáře lekat, ale velmi pravděpodobně se objeví ještě dvě knihy s podtitulem V tajných službách Otce vlasti, ale víc jich nebude. Chci celou sérii uzavřít v příštím roce 2016, kdy bude mít Karel IV. sedmisté výročí.

Napsal jsi také mnohé knihy pod pseudonymy. Můžeš nám je prozradit a říct, proč jsi se skrýval pod cizím jménem? Bylo to snad ze studu, byť ten mi k tobě jaksi nesedí?!

Ne, rozhodně jsem se nestyděl. Abys rozuměl, píšu populární čtivo, nesnažím se o takříkajíc velkou literaturu, která vejde do čítanek. Mimochodem, já už v jedné čítance dávno jsem. Můj kamarád, básník Jirka Žáček zařadil do své čítanky výňatek z mé populárně naučné knihy Člověk a les, která vyšla v roce 1980. Ale k těm pseudonymům. Původně jsem si je zvolil kvůli smlouvě s jedním nakladatelem, která mi zabraňovala vydávat pod svým jménem knihy jinde. A tak vznikl Felix Krumlowský, což byl pseudonym narážející na to, že právě v Českém Krumlově jsem prožil šťastná léta svého mládí. Také jsem psával milostné historické romány pod pseudonymem Anna Březinová a dodatečně toho docela lituji, protože si myslím, že například romány Papežova dcera nebo Růže pro císařovu milenku byly docela zdařilé. Pořád jsem doufal, že někdo začne pátrat po mladé půvabné autorce, ale neozval se žádný novinář, tak jsem milou Aničku zase pohřbil.

Ve veřejných knihovnách jsi druhým nejpůjčovanějším českým autorem po Vlastovi Vondruškovi. Napsal jsi neuvěřitelné množství knih. Kterou z nich máš nejraději?

Na to jsem dříve na besedách odpovídal, že na onu skutečně nejlepší stále ještě čekám, nicméně letos mi bylo sedmdesát, a tak se nemohu vymlouvat odkazováním na budoucnost. Myslím si, že docela se mi povedla kniha Vládci českých zemí, která představuje takový populární a čtivý přehled všech našich panovníků od časů Velké Moravy až po císaře Karla I. Letos vyjde ve 2. vydání, které je doplněno a rozšířeno i o československé a české prezidenty. V jejich případě jsem mohl čerpat i z osobních zkušeností, protože poslední tři prezidenty jsem měl možnost poznat zblízka. Z dalších knih bych mohl uvést historické romány Hvězda Valdštejnova srdce a Milenec rudé komisařky. Ten druhý je zajímavý tím, že v něm až na výjimky vystupují skutečné historické postavy.

Co bys chtěl ještě v životě dokázat? Máš nějaký nesplněný sen?

Před lety jsem na popud svého přítele, herce a divadelního producenta Čestmíra Řandy napsal historickou hru Tři královny. Původně se měla realizovat v létě na některém z jihočeských hradů, měl ji režírovat Zdeněk Troška a hrát v ní měli třeba Světlana Nálepková, Ivan Vyskočil nebo Vlastík Harapes. Bohužel z toho tehdy sešlo. Přesto stále doufám, že ji jednou opráším a někdy se objeví na prknech, která znamenají svět. Stejně tak bych někdy rád viděl některou ze svých knih zfilmovanou. Myslím si, že třeba z mého románu Hvězda Valdštejnova srdce by mohl být pozoruhodný film, navíc v mezinárodní koprodukci. Vždyť Albrecht z Valdštejna je už pro svůj zajímavý osud určitě jedním ze světově nejznámějších Čechů.

Celý článek si přečtěte v tištěné verzi AGE 4 / 2015 na straně 24—27.