Babička, která všem vytřela zrak

„Všechny nás ovládla tréma, zatímco hlavní aktérka kolem sebe nepřestala šířit humor a dobrou náladu. Doprovázeli jsme naši klientku, devadesátiletou Danuši Novákovou, do společenského centra Univerzity Tábor na soutěž Babička roku Jihočeského kraje 2024. V historii našeho pečovatelského zařízení to bylo poprvé,“ pobaveně vzpomíná na loňský srpen ředitelka Domova pro seniory v G-centru Tábor Jana Svačinová.

Průměrný věk klientů a klientek pobytových služeb se tady pohybuje kolem osmdesáti osmi let a psychická a fyzická kondice některých z nich by leckoho mladšího překvapila. Když se sociální pracovnice obrátily na zdejší dlouholetou klientku s přihláškou do soutěže, trochu váhala. „Sociální pracovnice mě přesvědčovaly, že vědí, na co mám, a měla bych to zkusit,“ vysvětluje mi paní Nováková, proč nakonec na účast v klání kývla.

Neposedná holka od Lužnice

Doma si někdy zoufali, co s malou drobnou holkou, co nepostojí, neposedí. Ráda tancuje a zpívá. A tak pětiletou rodačku z Tábora, která v něm prožila celý život, poslali do baletní školy, kterou tehdy vedla československá občanka německé národnosti provdaná za Čecha. A trefili se do černého. Během několika let se v Danuši plně rozvinul její taneční talent a projevila píle. Kdo tenkrát chodil na představení v táborském divadle, i po letech vzpomínal na dětská baletní představení, jichž se před osmdesáti lety účastnila.

„Jenomže po válce přišel odsun, paní lektorka s manželem odešla do Německa a baletní škola byla zrušena. Já mám ale tanec a zpěv v genech a celý život je miluju. Záhy se mi nabídla příležitost pokračovat v mých zájmech v rytmice pod hlavičkou místní Jednoty sokolské, kde jsem prožila krásné chvíle, na něž dodnes ráda vzpomínám.“

Danuše Nováková

Vítězka mezinárodní soutěže Babička roku 2024 se narodila v roce 1934 v jihočeském Táboře jako prostřední ze tří dětí do rodiny majitele truhlářství. Od dětství se věnovala baletu a zpěvu. S manželem vychovala dvě dcery, má vnučku, dva vnuky a čtyři pravnoučata. Od roku 2016 je klientkou Domova pro seniory v G-centru v Táboře.

Bez knížek si neumím život představit

S narozením dcer se paní Danuši život změnil, na koníčky nezbýval čas. „Jenže neumím složit ruce do klína, a tak jsem spojila jiné příjemné s užitečným. Pustila jsem se do šití a pletení, které vzhledem k omezené nabídce dětského oblečení za minulého režimu běžně ovládala většina maminek. Šatník mých dcer tenkrát nesl stopy mých improvizací, na něž občas s humorem společně zavzpomínáme. Když to jen trochu šlo, což s malými dětmi bylo jen zřídka, vyšetřila jsem pro sebe chvilku na čtení. To miluju! Hlavně o historii. V G-centru máme velkou knihovnu, v níž si vždycky něco vyberu. I když mi oči už neslouží jako zamlada, neumím si život bez knížek představit,“ pokračuje Danuše Nováková. Vítězka celostátního kola Babička roku 2024 však dostala do vínku také záviděníhodnou paměť a smysl pro dramatický přednes. Právě recitací Erbenovy básně Polednice a svým smyslem pro humor okouzlila nejen porotu, ale vyvolala aplaus celého několikageneračního publika na celonárodním kole v Olomouci.

Důchod neznamená nečinnost

„Narodila jsem se ve třicátých letech jako druhé ze tří dětí majitele truhlářství v Táboře a většinu času jsme strávily s maminkou, která se starala o rodinu. Tenkrát se na pracovním trhu objevovalo žen ze středních a vyšších vrstev jen poskrovnu, aby dostály svému poslání matky a nebraly mužům práci. Po válce, a zejména po únoru osmačtyřicátého, brala tradiční rodina postupně zasvé. Na pracovním trhu chyběly kvalifikované síly. Dveře ke vzdělání se otevřely ve větší míře i ženám.

Vybrala jsem si obor zdravotní sestry podle srdce. Mám ráda lidi, tak jsem tehdy nastoupila do vyšší sociálně zdravotní školy, jejíž žákyně praktikovaly v táborské nemocnici. Po škole jsem jako zdravotnice zamířila do mateřské školy Pod Kotnovem, ale moc dlouho jsem se tam ‚neohřála‘. Stát potřeboval lidi do výroby a los padl na nejmladší členku pracovního kolektivu – na mě. Tak jsem nedobrovolně posílila řady zaměstnanců národního podniku Elektroisola a do zdravotnictví jsem se už nikdy nevrátila.“

Přišel rok 1955 a Danuše Nováková si bere svou první a poslední lásku. Silvestr devětačtyřicátého totiž slavila tehdy šestnáctiletá studentka s partou v hospodě U Nováků na Kechrovce. „Tam jsme si s budoucím manželem podali ruku a šestého února na svátek Danuše jsme si poprvé dali pusu. V šestapadesátém se nám narodila první dcera Danuše a nastoupila jsem na mateřskou dovolenou. Po krátké době přišla na svět druhá dcera Vladimíra.“

Kvalitu svého života si tvoříme každý sám.

Že by si po mateřské a se dvěma dětmi mohla vybrat práci podle svých představ? Čirá iluze! „Máte školku nebo hlídání?“ Zní jí dodnes v uších omletá otázka na osobních a kádrových odděleních, kde se poptávala po zaměstnání. Nakonec kvalifikovaná zdravotní sestra zamířila za pult jedné z opraven obuvi a punčoch národního podniku Obnova. Začala od píky – příjmem oprav – a časem se zorientovala i v materiálech a obuvnických postupech. A protože byla manuálně šikovná a manažersky zdatná, její nadřízený si ji vybral na pozici asistentky. Osvědčila se natolik, že pracovní kariéru končila jako krajská vedoucí Kožedělného a gumárenského podniku s tisícovkou pracovníků. V pětapadesáti zaklepal na dveře důchod a dalších sedmnáct činorodých let strávila v roli brigádnice a hlídací babičky.

Vítězky olomouckého finále soutěže Babička roku 2024: uprostřed zlatá Danuše Nováková za Jihočeský kraj, stříbro získala Eliška Černá z Královéhradeckého kraje (vlevo) a třetí pozici vybojovala Marie Zajícová z Olomouckého kraje

S vnoučaty jsme si užívali

„Než jsme šli s manželem do důchodu, koupili jsme si kousek od Borovan, nedaleko říčky Stropnice chatu. Tam jsme s vnoučaty trávili celé prázdniny. Někdy jsme popojeli kousek vlakem, courali po okolí a navštěvovali pamětihodnosti. Třeba tvrz Trocnov známe i s legendami jako své boty. Nemusím červenou knihovnu, zato knížek o českých dějinách jsem za celý život přečetla mraky, tak jsem měla vnoučatům co vyprávět. Poslouchali se zájmem a dodnes na to vzpomínají. Jako já na maminčino vyprávění o jejím dětství a době, kterou si už nedokážeme představit

Text: Věra Vortelová

Foto: archiv Olomouckého kraje a G-centra Tábor

Celý článek si přečtěte v tištěné verzi AGE 1 - 2 / 2025 na straně 10-12.