O zapomenuté cestě

„Do školství a do medicíny mohou mluvit všichni, protože každý chodil do první třídy a každý měl chřipku.“ To jsou slova mého primáře, který mne po promoci uváděl do tajů psychiatrie.

Protože se tento obor liší v řadě specifik od ostatních lékařských oborů, především tím, že psychiatři nepoužívají k základnímu vyšetření žádné laboratoře ani jiné přístroje nebo nástroje a vycházejí jen z rozhovoru a pozorování, vede to řadu laiků k představě, že hledat původ duševních nemocí a určovat psychiatrické diagnózy je velmi snadné.

Nikdo asi nediskutuje s neurologem o původu roztroušené sklerózy a nepře se s ním ohledně stanovení její diagnózy ani nepoučuje chirurga, jak má postupovat při operaci. Na psychiatrii je tomu zcela jinak. Nikoli sami nemocní, ale hlavně jejich relativně zdravé příbuzenstvo ví úplně všechno. Z čeho má jejich dcera ty divné stavy, kdo je způsobil, že to nejsou v žádném případě deprese, ale nedostatek zinku a hořčíku v těle, protože to nedávno psali v jedněch novinách. Proto bylo úplně zbytečné, že je praktický lékař poslal s dcerou do psychiatrické ordinace, a tím pádem ji označil za blázna.

„My jí doma uvaříme slepičí polévku, koupíme v lékárně přírodní preparát a ze zádumčivé a sebevraždou vyhrožující dívky bude po pár dnech radostné stvoření. V žádném případě do ní nebudeme cpát nějaké chemické svinstvo a na ten nápad, že by si měla lehnout na psychiatrii, tak na ten, milý pane doktore, úplně zapomeňte. Není to žádnej cvok a v ústavu by ji ještě zbláznili. Já znal jednoho, ten tam byl a skončil z toho na důchodě…“

Po létech zkušeností zvláště s příbuznými pacientů jsem došel k závěru, že poměrně často je příčinou zanedbání léčby nebo dokonce smrti klientů jejich „vzdělané, moudré a zkušené“ příbuzenstvo.

Když jsem se s tímto poznatkem svěřil jednou svému příteli, který učí na gymnáziu, zeptal se mne, zda jsem někdy nepobýval tajně u nich ve škole, protože podobné přístupy rodičů k jejich problematickým ratolestem znají i učitelé ve školách.

Otec ví velice dobře, jaké má jeho syn vynikající vlohy i sklony, a je právě chybou pedagoga, že to za ty roky ještě nepoznal. Matka ví, že syn je velmi slušný a pilný student, ovšem kantoři si na něj zasedli, protože on toho ví víc než oni, špatní kamarádi ho svedli na cestu toxikomana, policie ho při vyšetřování neprávem obvinila a od soudu se nedá čekat nic jiného než nespravedlivý rozsudek.

Na jedné straně je dobře, že všechny druhy našich škol chrlí ze svých útrob každoročně kvanta vysoce vzdělaných specialistů, na což můžeme být všichni hrdi, bohužel na druhé straně se z naší země vytratily moudrost a pokora.

Ty ovšem nekoupíme v žádné apatyce a k onomu „shůry“ jsme už zapomněli cestu.

Celý článek si přečtěte v tištěné verzi AGE 4 / 2015 na straně 15.