Richard Hindls: E-learning nenahradí dobrého učitele

„Základem je mateřský jazyk, logické myšlení a trénink paměti,“ říká o výuce dětí bývalý rektor VŠE Richard Hindls, i když to může, jak připouští, někomu znít staromilsky.

Před časem se podobně vyjádřil na adresu současných absolventů českých škol americký kulturní antropolog, který tu vychodil základní, střední i vysokou školu. Varoval, že příliš zdůrazňujeme význam znalosti oborové angličtiny, a vznikají tak generace odborníků, kteří neumí dobře ani anglicky, ani česky. S těmito názory se však setkáváme ojediněle. Nepřipadáte si trochu jako osamělý „hlas volajícího na poušti“?

Myslím, že je u nás dost zkušených učitelů, kteří jsou se mnou zajedno. Pouze není jejich hlas příliš slyšet. Ale chtěl bych uvést věc na pravou míru: nemám naprosto nic proti výuce cizích jazyků. Jen připomínám, že bez dobré znalosti mateřštiny jen obtížně zvládneme cizí jazyky, které mají velmi podobnou skladbu. Je to jako u hry na hudební nástroje. Když se naučíte dobře hrát na jeden, další již zvládnete mnohem snáz.

Investujeme víc do technologií než do kvalitních lidí

Teď jste mi připomněl několik posledních anket Eurobarometru, které vypovídají o tom, že v jazycích stále pokulháváme, zatímco třeba Slovinci, Lotyši nebo Litevci dohánějí Západ rychleji. Přitom v málokteré postkomunistické zemi se vložilo zejména do moderních pomůcek pro výuku cizích jazyků tolik finančních prostředků. Čím to?

Protože tajemství úspěchu tkví v osobnosti učitele. Vhodně využívané nové technologie a alternativní způsoby výuky sice pomáhají, ale nemohou nahradit vzdělaného a zapáleného pedagoga. A samozřejmě se to netýká jen jazyků.

V posledních letech probíhá vzdělávání stále víc mimo školu – na internetu, sociálních sítích, přes televizi a časopisy a prostřednictvím počítačových her. Myslíte, že ji časem nahradí?

Toho bych se nebál, i když se zejména od konce devadesátých let dostupnost informací radikálně zvýšila. Odhaduje se, že se od počátku 20. století rozsah znalostí zhruba ztrojnásobil. Jsem přesvědčen, že internet nikdy nenahradí osobní vztah mezi studentem a pedagogem i studenty navzájem. Kvalitní učitel dokáže vzbudit zájem, vtáhnout studenta do problému a hledat s ním řešení. E-learningová metoda může posloužit jako doplňková forma, ale ani ta sebepropracovanější něco podobného jako dobrý kantor nedokáže. Osobnost učitele zůstane klíčová. I když to bohužel neplatí jen v pozitivním, ale i negativním ohledu.

Říká se, že dorostla generace, která odmítá klasické základní školy. Jak se díváte na model školy, v níž se k dítěti přistupuje primárně jako k individualitě a dává se mu absolutní volnost? Dokonce rozhoduje o tom, co, zda a kdy se bude učit.

Samozřejmě, že ke každému dítěti je třeba přistupovat s přihlédnutím k jeho schopnostem i sociálnímu zázemí. Ale pokud má během studia dostat solidní znalostní základy, pak nemůže dělat jen to, co ho baví. Vzdělávání je namáhavý proces, který se nedá ošidit, pokud má připravit kvalitní absolventy.

Vzdělávání je namáhavý proces, který se nedá ošidit, pokud má připravit kvalitní absolventy.

V epoše technické paměti

S čím zápolíme všichni napříč generacemi, je enormní růst objemu informací a omezené schopnosti jedince se v nich zorientovat a vyhodnotit je. Kdo je v tom úspěšnější? Mladí ‒ rychlejší a pružnější, nebo starší ‒ zkušenější?

Nedovolil bych si vyslovit jednoznačné soudy. Rozhoduje individualita a osobnost, ne věk. Nedávno jsme se nad tímto problémem zamýšleli na stanici Český rozhlas Plus s Petrem Žantovským v souvislosti s rostoucím počtem našich vysokoškoláků.

Vzpomínám si. Váš kolega zmínil známou knihu Teorie nevzdělanosti, jejíž autor Konrad Liessmann mimo jiné kritizuje honbu za formálním vzděláním a podceňování obecné vzdělanosti. Ne ve všem jste s ním souhlasil. Proč?

Nejde jen o přirozenou touhu člověka po poznání. Současní mladí lidé se především ocitají pod permanentním tlakem vnějšího prostředí, v němž se bez stále nových informací neobejdou, a jedním ze zdrojů je vysokoškolské studium.

Podle jakých kritérií si vybíráte informace?

Filtruji je sítem dosavadních znalostí a životních zkušeností. I když je to subjektivní přístup, umožňuje mi udržet si vůči nim kritický odstup.

Mezi studenty se pohybujete přes čtyřicet let a mohl jste pozorovat, jak se mění. Dokáží být v naší hektické době ještě trpěliví a svolní něco pro svůj úspěch udělat?

Ve vyšších ročnících již vědí, co chtějí, a na přednášky a semináře nechodí z povinnosti, ale ze zájmu. Nedávno jsem měl seminář v den, před nímž i po něm bylo volno, dva svátky a pracovní den mezi nimi. Nedivil bych se, kdyby byla bývala řada studentů zůstala doma, ale dorazili všichni. Byl jsem velmi příjemně překvapen. Prostě tam chtěli být.

Nedávno jste se zmínil, že fyziologické a mentální předpoklady mají dnešní studenti stejné jako generace před nimi. V čem jsou jiní?

Jsou sebevědomější, dravější a jazykově lépe vybavení, než jsme byli my, ale před časem mě zaujal jeden jev, s nímž jsem se osobně zatím nesetkal. Moje kolegyně z katedry se mi svěřila, že si studenti neumí dělat poznámky. Když ji jejich odpověď u zkoušky neuspokojila, připomněla jim své přednášky. V jejich poznámkách pak objevila buď nepřesná, nebo nepodstatná fakta. Dělání výpisků má svůj význam a vše má začínat už na základní škole.

O podobné zkušenosti hovořil také zmíněný Andrew Lass v loňském rozhovoru pro Český rozhlas. Po svých studentech proto chce, aby odložili notebooky, soustředili se na to důležité, co říká, a poznámky si psali rukou na papír. Jak si tento jev vysvětlujete?

Podle mého názoru není náš mozek na takové množství informací, jemuž jsme vystaveni, disponován. Může se pak snadno stát, že nezvládne jejich kvalitu kriticky vyhodnotit. Lépe je přijímat informace postupně, poznamenávat si je a zároveň si je průběžně vyhodnocovat.

Předloni jste na základě hlasování studentů vysokých škol získal titul Rektor roku. Přitom učit není zrovna snadná a společensky dost uznávaná práce. Neměl jste někdy chuť jít dělat něco jiného?

Učím přes čtyřicet let a vždycky mě ta práce bavila. Vychutnávám si vzrušující atmosféru přímého kontaktu s lidmi, které obor zajímá. Tu vám nenahradí žádné on-line kurzy, které může kdokoli sledovat odkudkoli. Student je pro mě inspirací.

Snadno vynášíme zjednodušené soudy

Nejen ředitel společnosti Scio Ondřej Šteffl tvrdí, že kvalita našich kantorů je obecně nízká, nejsou odvážní při hledání nových přístupů a nejvíc kritiky i ze strany veřejnosti se snáší na stát a ministerstvo školství. Jsme na tom skutečně tak mizerně?

Školství není ani v katastrofálním, ani ve skvělém stavu. Povídání o příčinách by nám vystačilo na celý další článek. Není to totiž jen „o státu a ministerstvu“, ale také o rodině, o přitažlivosti učitelského povolání atd. Kdyby však školství bylo skutečně tak špatné, jak se někdy říká, pak by naše ekonomika nebyla konkurenceschopná a ke mně by se na mých zahraničních cestách nehlásili bývalí studenti, kteří zaujímají vysoké manažerské posty v nadnárodních firmách.

Zatím sice jen menšinově, ale stále víc se ozývají názory, že moderní společnost je příliš složitá na to, aby mohla být řízena jen prostřednictvím statistik, analýz a čísel. A proto se vládnoucí elity dopouštějí omylů. Nepřipadá vám to logické?

Už jsem podobný názor slyšel, ale buď vyplývá z nesprávného pochopení role statistiky, nebo jde o nepřesnou interpretaci. Karl Pearson, slavný statistik, kdysi řekl: „Statistika není od toho, aby řídila svět, ale ukazovala, jak je svět řízen.“ Rozhodovat musí jiní. Jestli někdo říká, že příliš dáme na statistiku, pak to není chyba statistiky. Spíš neumíme pracovat s jejími výstupy. Laboratorní vyšetření krve samo o sobě také nestačí. Až lékař na jeho základě stanoví léčbu. Statistice nepřísluší ani role prognostiky, jak se jí někdy přisuzuje. Jejím posláním je analyzovat a komentovat svá šetření, ale vyvozovat z nich závěry pro rozhodování musí někdo jiný.

Patříte mezi naše přední statistiky, kteří milují svůj obor. Přesto si nedovedu představit, že někdo sní od první třídy o tom, jak bude sestavovat tabulky a provádět analýzy. Kdy a proč jste si zvolil právě tuto náročnou disciplínu?

Medicínu, o níž jsem uvažoval nejdřív, mi rozmluvila maminka. „Jak tě znám, nebudeš mít dost trpělivosti naučit se zpaměti ani anatomii lidského těla, půjdeš a hodíš skripta do Vltavy,“ říkala.

Měla pravdu? Ví se o vás, že máte vynikající paměť.

Měla. V matematice si můžete spoustu věcí dovodit, na naučení se třeba anatomie a patologie bych opravdu dost trpělivosti asi neměl, s tím nic nenaděláte. Matematika mě bavila, ale hledal jsem spíš obor s její aplikovanou podobou.

Celý článek si přečtěte v tištěné verzi AGE 4 / 2015 na straně 8—11.