Sázka na šediny

V rozhovoru, který dal na prahu léta deníku Sport, padla i otázka, zda věří v osud. „Ani moc ne,“ odpověděl Vladimír Vůjtek. „Spíš věřím, že se každý musí ke své šanci dopracovat, aby tomu pak třeba mohl říkat i osud.“ To řekl muž, který právě potkal svou vpravdě životní šanci – v osmašedesáti letech. Mnozí jiní by v takové chvíli řekli: díky, vážím si té nabídky, ale to jste si měli vzpomenout dřív. On poctivě přiznal, že tváří v tvář té osudové výzvě na chvíli zaváhal, ale to jen proto, aby si v klidu znovu probral své karty. Výsledkem bylo rozhodnutí, že do toho půjde. Kde k němu našel potřebnou sílu? V sobě. Protože on se té šance opravdu dopracoval.

Klobouk dolů před každým, kdo se nebojí riskovat sázkou na šediny.

Nějak v poslední době na těchto stránkách napořád vězím v hokeji a ne a ne z něj ven. Ale ono vlastně ani není divu. S tou hrou jsem se kdysi dávno zapletl na celý život. A potom: lední hokej se proti vší logice v našem věru ne ledovém království už dávno stal magickým fenoménem, posedlostí, předmětem hrdosti a v neposlední řadě často i prubířským kamenem hodnot. Stále častěji shledávám, že se v něm jako v zrcadle odráží všechno, co se u nás šustne. Dobré i zlé.

Hokej můj osud. Nezapomenutelný bard sportovní žurnalistiky Josef Laufer tak před půl stoletím nadepsal svou knihu vzpomínek. Dvanáct světových prvenství, která už vybojovali naši hokejisté, svádí k tomu, abychom v jeho vyznání převedli přivlastňovací zájmeno do množného čísla a pak si ta tři slova dali vyšít na prapor.

Vladimír Vůjtek by k tomu mohl shledat víc důvodů než kdokoli jiný. Sám patřil k předním ligovým hráčům a dlouhá léta je uznávaným trenérem; vedl už i národní mužstvo na mistrovství světa – pravda, slovenské. Jeho stejnojmenný syn byl na přelomu století častým reprezentantem a také jemu se hokej stal povoláním na celý život. Zeť Róbert Petrovický patří k nejslavnějším slovenským hráčům. A hokej už hraje i trenérův vnuk z této rodinné větve…

Jenže právě Vladimír Vůjtek by podle všeho nejspíš řekl: „Houby osud. Prostě jsme se k tomu tuctu vavřínů dopracovali.“

O post kouče národního mužstva se v minulosti ucházel už dvakrát. Pokaždé vybrali někoho jiného. Když už tu kapitolu své životní dráhy mohl vzhledem k věku považovat za prakticky uzavřenou, protože pozice se zdála být pevně obsazena i pro několik příštích let, okolnosti nabraly nečekaný spád a zčistajasna byla volná.

Pro respekt k současnému vedení hokejového svazu by se našly i jiné důvody. Jestliže však svaz vyzval osmašedesátiletého muže, aby vstoupil do soutěže o tak náročné poslání, a nakonec mu dal přednost před neméně kvalitním a přitom o dvanáct let mladším konkurentem, svědčí to o zralé úvaze těch, kteří rozhodli. Zvážili všechno, co leželo na obou miskách vah. Klobouk dolů před každým, kdo se nebojí riskovat sázkou na šediny.

Oceňme takové jednání o to více, že se zrodilo v prostředí, kde podnikoví manažeři na běžícím pásu vzkazují padesátiletým uchazečům o práci, lidem s prokazatelnými schopnostmi a zkušenostmi, že v jejich případném přijetí nespatřují pro svou firmu žádný přínos a tím méně pak perspektivu.

V jiném rozhovoru odpovídal nový trenér národního mužstva na otázku, která musela dříve či později padnout: zda se pokusí získat pro nový návrat do týmu i Jaromíra Jágra. „Určitě se ho na to zeptám,“ řekl. „Samozřejmě znám a respektuji jeho rozhodnutí definitivně skončit s reprezentací. Přemlouvat ho nebudu. Ale který kouč by Jardu nechtěl mít v týmu?“

Jen si vzpomeňme, jak jsme o tom po celou zatím poslední hokejovou sezonu hloubali a debatovali. Už loni Jarda prohlásil, že končí. Je mu třiačtyřicet let, prodělává další těžkou sezonu v NHL. V jejím průběhu navíc změnil působiště a klubové barvy, musel hledat společnou hokejovou řeč s novými spoluhráči; už jen to klade i na matadora s jeho životopisem mimořádné nároky. Přiletí? Přijme pro pražský šampionát znovu dres se státním znakem?

K naší obrovské radosti přiletěl a přijal. Znovu hrál jako bůh. Ale bylo tam ještě něco navíc proti loňskému šampionátu v Minsku nebo i proti německému turnaji v roce 2010, kdy naši hráči naposledy potěžkali trofej mistrů světa. Podstatu té proměny nejlépe vystihl Sport: „Rozhoduje zápasy, odvážnými kličkami motá soupeřům hlavy. To by se ještě čekalo. On se však navíc odvážně vrhá do soubojů a potyček, bojuje za tým jako nikdy. To je Jaromír Jágr verze 2015… Je znát, že pro úspěch na domácím MS je ochotný udělat úplně všechno.“

A na jiném místě: „Obětavě se vrací pro puky, neohroženě se vrhá do strkanic, aby ubránil svoje parťáky. Chuť a zaujetí z něho doslova prýští.“

Ano, dokonce se pouštěl i do bitek, kterým se v NHL jako velká většina jejích nejzářivějších hvězd po dlouhá léta úspěšně vyhýbal. O mnoho mladším spoluhráčům byl po celý turnaj lídrem, tahounem a příkladem, který se nedá ze všech sil nenásledovat. Tak se jevil i všem ostatním účastníkům turnaje a jeho divákům.

„Je neskutečné, že ve svém věku dokáže takhle dominovat. Úžasné! Jako bývalý spoluhráč jsem se od něj hodně naučil,“ řekl jeden z kanadských protivníků a přemožitelů našeho týmu v semifinále Claude Giraux, který s ním svého času působil ve Filadelfii. A nejlepší z kanadských šampionů, jejich kapitán Sidney Crosby? „Je neuvěřitelné, co stále dokáže. Nechápu, jak to dělá, že je pořád tak produktivní.“

Do třetice ještě jedno svědectví zpoza Atlantiku – tentokrát od asistenta kanadského kouče Petera deBoera, který donedávna Jágra vedl v New Jersey: „On nestárne, to je opravdu neskutečné. Jsem fascinovaný tím, jak hraje. Působí dojmem, že má před sebou ještě spoustu zápasů. Vím, že po minulém šampionátu říkal, že už za národní tým hrát nebude. Ale je opět zpátky. Pro české fanoušky to musí být úžasné.“

To tedy bylo! Vysněný úspěch se sice nedostavil, sport dovede být krutý – ale Jarda byl nesporně největší postavou celého turnaje. Kde se to stále bere v tom starém válečníkovi, který má už tolik za sebou? Nazítří po úžasném čtvrtfinálovém večeru, ve kterém svou hrou i klíčovým gólem strhl mužstvo k vítězství nad vynikajícími Finy, jsem si nalistoval jeden dávný výrok George Bernarda Shawa: „Muž, kterému není přes čtyřicet, není k ničemu.“ Asi na tom něco bude…

Tentokrát Jarda řekl, že ho k návratu nepřemluví už ani táta. Třeba opravdu skončil. Tím větší by mu patřil dík za to úchvatné finále reprezentační kariéry. Tak či onak jeho příklad mistra svého řemesla a správného chlapa, který nikdy nic nevzdá, už tu zůstane jednou provždy. Takové legendy přetrvají věky.

Muž, kterému není přes čtyřicet, není k ničemu.

A to už není jen o hokeji a jednom z jeho světových velikánů, ani o trenérovi, který se nebojí začít svou největší misi na prahu sedmdesátky, ale o jednom ze stěžejních témat našeho AGE.

Celý článek si přečtěte v tištěné verzi AGE 4 / 2015 na straně 6—7.