Kterak prvorepublikový učitel lázeňský penzion postavil aneb Tradice, která zavazuje
Náš příběh začíná zcela idylicky na severní Moravě seznámením a láskou mladého učitele Josefa Martiníka a dívky Marie. Mladá paní Martiníková občas churavěla na plíce a průdušky, i rozhodli se a měli odvahu k velkému životnímu kroku. Změnili prostředí, změnili kraj a průmyslovou severní Moravu vyměnili za oázu mírného a čistého klimatu - tehdy ještě vesnické lázně Luhačovice.
Z mladého učitele se v Luhačovicích brzy stal pan řídící učitel. Prodej zděděných polností a jeho dobré jméno, které zabezpečilo poskytnutí půjčky bankou, daly křídla k zhmotnění jeho snů…
Dvacátá léta minulého století totiž přinesla do secesních, romantických a historizujících Luhačovic velký rozvoj a čerstvý vítr nové poválečné architektury a též čistotu bílého funkcionalismu. Skupina stavebníků, jejímž členem byl také mladý nadšený řídící učitel Martiník, oslovila známého architekta Bohuslava Fuchse, a ten navrhl nádherné bílé lázeňské vily, budoucí luhačovickou Bílou čtvrť, do té doby zde něco zcela nového a nevídaného.
A tak kolaudačním rozhodnutím z 22. srpna 1928 začíná historie Radunu, rodinného penzionu se stravováním, živým společenským ruchem a vyžitím hostů. Vila Radun se od počátku vymykala běžným zvyklostem díky angažovanosti a vizionářství majitele, řídícího učitele, který mimochodem nepřestal při provozu svého penzionu aktivně učit.
Učitel, hoteliér, buditel
Josef Martiník byl ztělesněním staré dobré kantorské osobnosti. Všeuměl, aktivista, nositel osvěty a kultury, jedním slovem buditel. Cvičil s hosty na terase, hrál na klavír a zpíval, vedl pěvecký sbor, maloval obrazy, pozitivně se zapojoval do dění ve městě i v lázeňství. Společně se svou ženou a rozvětveným příbuzenstvem tvořili tým rodinné firmy. Jeho všudypřítomnost přitahovala opakovaně na dovolenou do vily Radun významné osobnosti tehdejší doby: umělce, vysokoškolské profesory, továrníky, ředitele bank, politiky. Ze známých uměleckých jmen to byly například Ljuba Hermanová či Nataša Gollová. Pan Josef Martiník se osobně znal s T. G. Masarykem nebo Maximem Gorkým.
Přišly však i rány osudu. Jak se s nimi tento vzor lidského učitele popral? Co se dělo s jeho postoji k životu, když byla rodina Martiníkova ze svého penzionu dvakrát vysídlena, a to vždy okamžitým rozhodnutím a se dvěma malými dětmi?
Druhá světová válka přinesla i do Luhačovic strach o holý život. Do Radunu byla umístěna německá mládež a učitelova rodina vystěhována. Přesto se pan Martiník nadále angažoval ve škole i ve městě a na konci války byl za své aktivity ještě Němci uvězněn.
Po pár letech, kdy se z této zkušenosti Martiníkovi vzpamatovali a opět ve svém hotýlku žili a usilovně pracovali, přišel rok 1948 a druhý verdikt: znárodněno. Směli si vzít každý jeden kufřík!
Ten dům nás vychovává
Máme krásný letáček, chystaný k nové sezoně 1948. Martiníkovi jej však již nepoužili. Často říkáme, že ten dům nás vychovává, učí a zavazuje, zavazuje nás odkaz původních majitelů. Kantor, který i po znárodnění Radunu dál aktivně, a jak je zřejmé z dochovaných údajů a vyprávění i pozitivně, fungoval ve svém městě, dokonce, aby dostál svému slovu, ještě splácel úvěr za dům, který již obhospodařoval poúnorový režim. Umí si to dnes někdo z nás představit? Tu morální a osobnostní sílu? Vnitřní hodnoty, úcta k sobě i ostatním místo připoutanosti k věcem, domům a svému podnikání.
Když jsme před šesti lety koupili chátrající prvorepublikovou budovu, netušili jsme, co nám ten dům přinese. První fáze bylo studium bílého funkcionalismu a nadšení z něj, následovalo studium první republiky v Luhačovicích a nadšení z ní a třetí fází bylo pátrání po rodině původního majitele a nadšení z ní, pak úžas a následně veliká pokora.
Našli jsme potomky rodiny Martiníkových, seznámili se s jejich dcerou, vnučkou a pravnoučaty. Napsal nám dokonce syn Radun z Kanady! Nadšen, že jeho dům a filozofie rodičů má pokračovatele. Při jejich vyprávění trochu nesměle nacházíme paralely. Dům jim byl vrácen v restituci v dezolátním stavu a oni, nevědouce si s ním rady, jej prodali developerovi, který ovšem zjistil, že na tomto projektu nelze vydělat. Musel tedy najít kupce, co nepůjde prvoplánově po zisku a obrátce kapitálu, ale nadšence typu „rodina Martiníkova“, který zde zahlédne svou budoucnost, budoucnost rodiny, svou osobní realizaci, trvalé hodnoty. Dům s lidským jménem RADUN si tak opět přitáhl rodinu s učitelským prvkem. Právník a učitelka - to je přece ideální kombinace následníků po rodině kantora Martiníka.
Tradice pokračuje
Každý den zde nacházíme sílu genia loci, která možná vznikla daleko předtím, než na louce u lesa byly postaveny vily Bílé čtvrti. Nad námi je zde hora, kopec jménem Obětová, a citliví lidé a též miminka se zde cítí velice dobře. Kdo ví, čím toto místo prošlo v průběhu vývoje člověka, kdo ví, co zde doopravdy hledal učitel Martiník a jeho navracející se významní i světu neznámí hosté.
Každý den chceme být pokračovateli vizí mladého učitele z 20. let minulého století, jeho názory a filozofie osvěty a dobra jsou nám tak blízké. Snad hosté našeho hotelu RADUN cítí toto pokračování, cítí zde naši rodinnou pohodu, snad je pro ně příběh venkovského učitele motivací.
Každý den se snažíme vnášet zpět do dnešní doby úslužnost, slušnost a poctivost, vše v duchu slov řídícího učitele Martiníka: „Věnujeme Vám a Vašemu osvěžení plnou pozornost. Nebudete u nás cizincem, ale vzácným naším hostem.“ A my dodáváme: Váš návrat je naše krédo, neboť jako se člověk vrací domů, tak se vrací tam, kde je mu dobře a kde strávil příjemné chvíle své dovolené.