Nejen o dřevěné tramvaji

Jak daleko proti proudu času sahá paměť každého z nás? Moje se váže k jednomu Štědrému večeru z počátku let zmítaných vichřicí druhé světové války. Snad k tomu z roku 1939, možná však až k tomu následujícímu, nebo k tomu dalšímu? Když to přesně nevím já, kdo jiný to dnes rozsoudí? Rodiče se o ten letopočet po léta bezvýsledně přeli… Tak či onak podnes vidím, jako kdyby to bylo včera, rozzářený vánoční stromek a pod ním – tramvaj. Byly tam i jiné dárky, ale já pro ně neměl oči. Jen jsem vkročil do pokoje, na první pohled mne pro onen večer i pro bezpočet následujících dní uhranul asi půlmetrový dřevěný a do detailů věrný model vozu pražské elektrické dráhy.

První zážitky a zkušenosti človíčka se závazně natrvalo zapisují do duše dítěte.

Ten typ si dobře pamatují všichni starší Pražané, vždyť sloužil ještě dlouhá léta potom. Měl ovládací systémy na obou koncích. Na konečných stanicích, které neměly kolejovou smyčku, řidič jednoduše sňal ovládací kliku, prošel vozem a nasadil ji na jeho opačném konci. Bylo to takové zvláštní čelem vzad. Model, pokud se dobře pamatuju, kliku neměl. Nebo jsem ji ve svých hrách dokázal odstranit tak rychle, že se vykouřila z paměti? Už vážně nevím.

Objevit se podobný model na letošním vánočním trhu, byl by samozřejmě ještě věrnější, už proto, že zhotovený z kovu a plastů. Číslo linky na střeše by mu nepochybně svítilo a nejspíše by bylo nastavitelné podle přání malého provozovatele. Hlas průvodčího (tehdy tu práci ještě vykonávali samí muži) by možná vyvolával názvy jednotlivých stanic. A třeba by dokonce chraptěl, protože viróze ze zakašlaných a zakýchaných zimních tramvají se konduktéři (jak se jim říkávalo) většinou neubránili.

Model však byl, jak už stálo výše, celý dřevěný. Kovové součástky, dráty, první plasty – všechno muselo sloužit válce, zabíjení a ničení v do té doby nepoznaných rozměrech.

Když už toto číslo AGE na jiném místě připomíná Jana Amose Komenského, tady se sluší podotknout, že muž, kterým se tolik pyšníme (aniž bychom se mnohdy přitom zamýšleli nad hloubkou jeho poselství našemu rádoby tak osvícenému jedenadvacátému století), napsal vedle svých velkých didaktických děl také knížečku sice tenkou, nicméně nad jiné objevnou a svými myšlenkami převratnou – Informatorium školy mateřské.

V polském Lešně, kde tehdy exulant Jan Amos působil, „vznikl snad vůbec první, až překvapivě moderně pojatý koncept výchovy nejmenších dětí“, napsal můj dávný kamarád Petr Hora-Hořejš ve svých Toulkách českou minulostí. „V nevelkém spisku, oceněném teprve mnohem později, už mocně probleskovala genialita příštího učitele národů. Komenský jako kdyby intuitivně postřehl, co novodobá psychologie teprve experimentálně studuje a potvrzuje… Rané dětství není pouhou epizodou života, nevinnou předehrou k dospělosti, nýbrž samostatnou, ba dokonce směrodatnou kapitolou. První zážitky a zkušenosti človíčka se závazně natrvalo zapisují do duše dítěte, předurčují jeho příští citové bohatství nebo naopak chudobu, jeho emocionální či vztahovou bohatost nebo naopak plochost, budoucí kladné nebo záporné přijímání světa i lidí.“ Nelze než podepsat každé slovo v uvozovkách.

Když jsem se tehdy dosyta nabažil krásou své tramvaje, byl jsem připraven si s ní začít hrát. Ale jak? To jsem nejprve musel vykoumat. Na to, abych se na ní vozil jako ve šlapacím autíčku, byl model příliš malý. Navíc bych mu musel ulomit – jinak by to nešlo – kladku. Na to, aby sloužil jen jako dekorace na skřínce s hračkami, byl zase moc veliký. Ale hlavně: co by v tom bylo za hraní? Ani jsem nemusel moc špekulovat, a už jsem to měl! Zavrhl jsem střechu s kladkou a vyklopil vedle tramvaje na koberec krabici se sádrovými vojáky, indiány a kovboji. Ty figurky byly dost křehké a horečným spěchem, kterým jsem býval ovládán při svých válečných hrách, dost trpěly; tu jsem ulomil hlaveň pušky nebo tomahavk, občas z ruky či nohy zbyla jen drátěná kost. I v doopravdických bitvách jsou ztráty. Neměly by být zbytečné. To však je pouhá teorie, která má žel do reality dětských her i skutečného válčení nekonečně daleko.

Tramvaj se proměnila v pevnost. Tu ji bránili vojáci proti indiánům a s nimi spřáhlým desperátům, tu zas indiáni proti vojákům. Čtvero vstupních a výstupních dveří v rozích vagonu jsem zabarikádoval destičkami z dřevěného „merkuru“, okna prostoru pro cestující se podobně proměnila v střílny. Bojovníci z Divokého západu byli v mých válkách nuceni čelit i kulometům, ale s tím už si museli nějak poradit. Kupodivu i tak občas zvítězili.

Chtěl bych se vsadit, že dřevěnou hračku, tolik podobnou své reálné předloze (i když v sedmnáctém století by to byl vůz s koňským spřežením), by Komenský určitě nezatratil. Otázkou zůstává, jak by se tvářil na mé bitvy.

Neukvapujme se s úsudkem. Dětské hry mé generace se odehrávaly v době smrtelného ohrožení národa. Tátové, kterým v roce 1938 nedovolili bránit svou zem, jim rozuměli. Ostatně Jan Amos Komenský nebyl jen velký myslitel a vizionář, ale po celou dobu své bludné pouti rozvrácenou a hořící Evropou třicetileté války také srdnatý bojovník, i když jen slovem a perem. Netoliko za svou víru, jak se to často a podle mého soudu mylně vykládá, ale v širším slova smyslu za svobodu myšlení i bytí.  

Pacifista nebyl, stejně jako Tomáš Garrigue Masaryk. Víra těch dvou velkých mužů v lidství, které se obejde bez násilí silnějších nad slabšími, byla na hony vzdálená malodušnosti, ustrašenosti schovávané za prázdnými slovy.

Jan Masaryk byl kdysi postaven před otázku, jak by se zachoval jeho otec, být v prezidentském úřadě postaven tváří v tvář ohrožení republiky, jež později vyústilo do mnichovského diktátu. Zamyslel se jen na chviličku a odpověděl: „Táta by řekl – tož budeme sedlat!“

Na prahu kvapem se blížících vánočních dnů věru není od věci vrátit se k starodávnému pěknému přání: pokoj lidem na zemi. Rozumí se pokoj lidem dobré vůle. Před těmi druhými se spíše mějme na pozoru.

Pokoj lidem dobré vůle. Před těmi druhými se spíše mějme na pozoru.

Celý článek si přečtěte v tištěné verzi AGE 5 - 6 / 2015 na straně 6 -7.