Odkaz Komenského je v nápravě věcí lidských

V polovině listopadu uplynulo 345 let od smrti největší osobnosti českých dějin 17. století. Nad tím, co všechno nám vlastně zbylo po učiteli národů a idealistickém politikovi, jsme se zamýšleli s vysokoškolskou pedagožkou Ivanou Bozděchovou.

Nejčastěji se hovoří o desítkách dosud platných didaktických pouček, skvělých učebnicích a geniálních schopnostech modernizovat vzdělávání. Co si podle vás z jeho díla bereme málo k srdci?

Třeba význam rodného jazyka. Komenský nám v knize Dveře jazyků otevřené skvěle vysvětlil, jak se mají studovat cizí řeči, ale současně kladl důraz na dobrou znalost mateřštiny. Absolvovala jsem obor český a anglický jazyk a nejednou si uvědomila, že bez dobré znalosti mateřštiny se cizímu jazyku učíte jen velmi obtížně.

Tržní ekonomika a potřeba dorozumět se v globálním světě jedním univerzálním jazykem klade důraz na specializaci a praktickou znalost anglického jazyka. Jak se jako bohemistka a anglistka díváte na takové zjednodušení?

Mrzí mě, že v poslední době Češi význam mateřského jazyka obecně podceňují. Mateřština je náš identifikační znak a klíč k pochopení naší kultury, historie, mezigeneračních zkušeností, prožitků a rozvoji osobnosti. Při výuce cizinců češtině se o tom přesvědčuji dnes a denně. Češi na svůj jazyk pohlížejí převážně pragmaticky a namítají, že se jím ve světě nedomluví. Ale to nejpodstatnější dokážeme procítit a prožít jen ve své mateřštině a je jedno, zda je světovým jazykem nebo jazykem malého národa. V některých výrazových prostředcích je čeština mnohem bohatší než angličtina. Vezměte si třeba zdrobněliny. Kdyby se Angličané rozkrájeli, nedokáží zdrobněliny tak krásně a v takové šíři vyjádřit.

Nikdo není doma prorokem

Vraťme se ke Komenskému. Ve světě mu říkali „kníže a tvůrce vzdělání“, ale časem se úplně zapomnělo, že byl ve své době nejen pedagog, ale také politik a vlivná společenská osobnost. V čem je podle vašeho názoru pro nás v 21. století v tomto ohledu inspirativní?

Nejsem komeniolog. Vycházím jen ze své třicetileté zkušenosti vysokoškolského pedagoga. Ale myslím si, že by si zejména v současné době zasloužily větší pozornost jeho myšlenky všenápravy, obsažené zejména v Obecné poradě o nápravě věcí lidských. Z Komenského se nám totiž někdy vytrácí myšlenka moudré vzdělanosti, která zahrnuje i morální a sociální aspekt. Představy o morálce a jejích hranicích postupně doznaly změn a škola, rodina a společenské instituce si v poslední době přehazují zodpovědnost za mravní přípravu dětí pro život jeden na druhého.

Z Komenského se nám někdy vytrácí myšlenka moudré vzdělanosti, která zahrnuje i morální a sociální aspekt.

Nebude to také tím, že naše školství funguje jednak v tradicích Marie Terezie, která považovala školu za politikum, nikoli pedagogikum, jednak pod vlivem polytechnizace, posílené po druhé světové válce, a jednak škola logicky předpokládá, že normy slušného chování a vzájemné tolerance si děti přinesou z domova?

Od školy se očekává, že děti připraví především na budoucí studium a profesi. Většina učitelů jsou však také rodiče a výchovu přijímají jako samozřejmou součást své práce. Ale rozhodně nemohou suplovat rodinu, jež má dítě vybavit sociálními dovednostmi potřebnými pro soužití s ostatními členy společnosti. Na základních, případně ještě středních stupních vzdělávání pedagogové zápasí čím dál víc s tím, že si některé děti základy slušného společenského chování a morálky z domova nepřinesly. Právě Komenský však zdůrazňoval význam harmonie individuálního a společenského světa.

Komenský – myšlenkami náš současník

Řadu Komenského myšlenek jsme již zavedli a jsou pro naši civilizaci samozřejmé, jako třeba idea vzdělávání dívek nebo myšlenka globálního učení. Na kterou další aktuální jsem zapomněla?

Především na jeho požadavek celoživotního vzdělávání. To je významný Komenského odkaz pro jednadvacáté století. Jednou ze současných forem jsou univerzity třetího věku, z nichž mám jedny z nejkrásnějších pedagogických zážitků. Věkový limit na naší fakultě je devadesát let a mě těší i inspiruje, jak lidé pokročilejšího věku se zájmem poslouchají, diskutují, přemýšlejí, sdílejí s ostatními své zkušenosti a pěstují si sociální vazby. I když musí plnit studentské povinnosti jako jejich mladší kolegové, není primární, jaké penzum znalostí si z výuky odnesou. Důležité je, že neztrácejí chuť se učit něco nového a stále se vzdělávat a zdokonalovat. Na závěr kurzu pak obdrží formou malé promoce osvědčení o absolutoriu.

Na univerzitě třetího věku se na obory, jimž se během aktivního profesního života nemohli věnovat, zapisují i moji bývalí kolegové-důchodci. Sama o této potenciální možnosti vážně uvažuji.

Z univerzity třetího věku mám jedny z nejkrásnějších pedagogických zážitků.

Vyučovala jste na univerzitách v USA, Korejské republice, Ázerbájdžánu a krátkodobě i v dalších zemích. Jak vás znám, předala jste studentům maximum znalostí a podnítila jejich zájem o vše české. Co přinesly tyto pobyty vám?

Někdy jsem odjížděla domů s pocitem jistého provinění, že jsem v zahraničí získala a obohatila své poznání víc, než jsem mohla předat svým studentům. Hodně to asi souvisí s tím, že jsem si vždycky přála poznávat jiné kultury.

Celý článek si přečtěte v tištěné verzi AGE 5 - 6 / 2015 na straně 10—12.