Tanec nad rýžovými koláčky

Lehkost a elegance, s níž vaří Sota Sakuma, připomíná pohyby tanečníků tradičního tance butó. Ale co je pro česko-japonskou rodinu z pražské Troje běžné, byste hledali v Sotově domovině jen obtížně. O domácnost tam totiž pečují výhradně ženy.

Zatímco se z kuchyně šíří charakteristické vůně japonských pokrmů, vzpomínáme s jeho manželkou Evou na každoroční prázdninové pobyty jejich čtyřčlenné rodiny u prarodičů ve vesnici uprostřed panenské přírody na ostrově Honšú. A protože v Česku se blíží vánoční svátky, přichází řeč také na nejvýznamnější svátky v zemi Nippon. Asi každý ví, že Vánoce se v buddhistické zemi neslaví. Štědrý den je pro Japonce běžným pracovním dnem a jeho odlišnosti si všimnete jen díky tomu, že v obchodech někde narazíte na Santa Clause a některé mladé Japonce zahlédnete na slavnostnější večeři nebo v McDonaldu.

Šogacu

Největším svátkem v roce je pro Japonce napříč generacemi Nový rok (Šogacu), s nímž se pojí řada tradic a zvyklostí. Japonské domácnosti se na něj připravují důkladným úklidem, aby přivítaly další rok v čistém prostředí. Pojí se s ním především několikadenní příprava a konzumace tradičních jídel a návštěva šintoistického nebo buddhistického chrámu, kde Japonci prosí bohy a bůžky o příznivý rok.

Na přípravě pokrmů se podle možností podílí celá rodina. „Manželovi rodiče se již čtyřicet let scházejí se svými sousedy a známými na přípravách nejtradičnějšího japonského jídla, rýžových koláčků moči, které musí všichni na Nový rok jíst, aby byli zdraví a rodině se dostalo štěstí. Celý objem rýže se nakoupí společně a náklady se rozpočítají podle objednávky jednotlivých účastníků. Do veliké kamenné mísy podobné hmoždíři, postavené na mohutné dřevěné koze, se nasype uvařená speciální rýže s vysokým obsahem lepku, zalitá trochou vody, kterou pak muž zpracovává velikou palicí na těsto. Žena si v míse se studenou vodou namáčí ruce a horkou rýži obrací… buch, obrat, buch, obrat. Musí být pohotová, aby jí tam nezůstaly ruce. Rýže se stlouká tak dlouho, až vznikne běloučká, průsvitná hmota podobná našemu žužu.

Pak se těsto rozprostře na velkou dřevěnou desku, tvoří se z něho koláčky, proužky a další tvary, zdobí se rybičkami, mořskou řasou, černými fazolemi podle libosti a fantazie a ochucují se třeba sójovou omáčkou. Připravují se na slano i na sladko. Většími koláčky v podobě figurek, ozdobených ovocem a zelenými větvičkami bambusu nebo borovice, se zdobí domácí oltáříček. Při těchto slavnostních hostinách se bohužel občas stává, že seniorům uvázne kousek špatně rozkousaného hutného a lepkavého koláčku v krku, pomoc se dostaví pozdě a zadusí se,“ popisuje náročnou přípravu Šogacu a úskalí konzumace laskomin Eva Sakuma Jelínková. A pak že jsou nebezpečné jen kosti z našeho kapra…

Na oslavy si Japonci připravují různé speciality, podobně jako Češi vánoční cukroví. Balí je do ozdobných lakovaných krabiček (jubako) s několika přihrádkami. Každý pokrm symbolizuje něco jiného. Jí se hůlkami a všichni z jedné krabičky. Například krevety a pohankové těstoviny symbolizují dlouhý život, sledě plodnost apod. Do slavnostních jídel se používají různorodé přísady, které se liší podle rodinných zvyklostí a regionů. K pokrmům se pije hlavně pálenka saké, která může být i nealkoholická, a pivo.

K novoročním oslavám patří návštěva svatyň a chrámů (hacumunde). Lidé se modlí za zdraví své a svých blízkých, za štěstí apod. Podle Evy Sakumy sice během svátků navštěvují chrámy miliony lidí, ale ve víře jsou současní Japonci spíše vlažní a v neposlední řadě oceňují dny volna. Účast na novoročních chrámových obřadech by se dala připodobnit k naší štědrovečerní návštěvě Rybovy České mše vánoční.

V Japonsku všude cítíte respekt k přírodě a ohleduplnost.

Dušičky v parném létě

Druhým nejvýznamnějším japonským svátkem jsou Obon, v překladu buddhistické dušičky. „I když Sotovi rodiče nepatří mezi praktikující buddhisty, tradičně si – jako většina Japonců – připomínají památku svých zemřelých předků. Zajdou se pomodlit do chrámu, ozdobí oltáříček s jejich jmény umístěný v klasicky zařízeném pokoji, z okurky nebo lilku vyřežou koníky, na nichž mají duše zemřelých přicestovat, položí je na lotosový list před oltáříček a zapálí borovicová dřívka. Silný a vonný dým signalizuje duším, kudy vede cesta k jejich potomkům. Když se potom po večerech procházíte údolím, kde bydlí kromě manželových rodičů desítky seniorů, se zatajeným dechem pozorujete, jak za moskytiérami v oknech tradičních japonských příbytků probleskují plamínky svíček v domácích oltáříčcích, jež svítí na cestu duším nebožtíků,“ vzpomíná na atmosféru japonských dušiček malířka Eva Sakuma.

Tradice a modernita

Japonci během několika staletí přejali a přetvořili k obrazu svému čínské vzory. U písma šlo o pozoruhodný úspěch, jenž umožnil rychlý rozvoj ostrovní společnosti. Způsob přejímání je u Japonců velmi pragmatický – přejímají jen ty hodnoty, které považují za přínosné. Tuto schopnost pragmatického přístupu k přejímání cizích vlivů prokázali i v pozdější době, zejména v 19. a 20. století.

Hlavní zásluhu na pronikání čínské vzdělanosti měl buddhismus, který se v osmém století stal státním náboženstvím a začal se šířit po celé zemi. Postupně se mísil s původním japonským náboženstvím – šintoismem, jež se mezi ostrovany vyvíjelo od začátku našeho letopočtu. Šintoismus je přírodní náboženství, jehož podstatou je uctívání přírodních sil a ochranných „božstev“, která ovládají přírodní jevy. Spočívá výlučně v kultu a rituálech, nikdy si nevytvořil náboženskou nauku ani institucionální hierarchii.

„Proto se obě hlavní japonská náboženství ‒ buddhismus a šintoismus ‒ významně odlišují od křesťanství. Víra, že v přírodě a všem živém se skrývá bůh, je tam všudypřítomná. Všude cítíte k přírodě respekt a ohleduplnost. Tento přístup přetrvává zejména na venkově, kde lidé častěji než ve městech, s budovami konstruovanými s ohledem na možná zemětřesení, zažívají důsledky přírodních pohrom. Například naši japonští rodiče mají vedle domu postaveného v tradičním japonském stylu stále připraven automobil s nejnutnějšími potřebami na krátkodobé provizorní přežití v případě příchodu tajfunu, který je tam častý,“ připomíná paní Sakuma respekt Japonců k přírodě, po staletí posilovaný zkušenostmi s životem v nevyzpytatelné, krásné, ale i kruté přírodě.

Celý článek si přečtěte v tištěné verzi AGE 5 - 6 / 2015 na straně 22—25.