Loutky žijí dál
Snad každé dítě z mé dětské, tehdy ještě nepočítačové doby dostalo třeba pod vánoční stromeček loutkové divadlo. Opona, lehce vyměnitelné kulisy, před nimi Kašpárek, král s královnou, princezna, princ, dobrá víla, drak nebo dokonce čert. Nejdřív jsme s vykulenýma očima sledovali loutkářské umění tatínka a maminky, pak jsme je začali napodobovat a sami vodit loutky. Proto jsem se zvědavostí navštívil chrudimské loutkářské muzeum, které vypovídá nejen o tom, jak to bylo, ale i o tom, jak to je.
Muzeum loutkářských kultur vzniklo v roce 1972 v tehdy opuštěném Mydlářském domě v centru města. Jeho iniciátorem byl pan doktor Jan Malík, který se loutkářství věnoval od mládí. Sám byl loutkoherec, scenárista, vykonával funkci generálního sekretáře Unimy, mezinárodní loutkářské organizace založené již v roce 1929.
Původně chtěl, aby muzeum vzniklo v Praze, ale v našem hlavním městě nenašel pochopení. Do Chrudimi ho přivedl tradiční festival Loutkářská Chrudim, který se tu koná od padesátých let minulého století. A přestože byl Pražák, chrudimští konšelé ho přijali velmi vlídně, což on sám velmi ocenil.
Jak bylo složité získat pro muzeum tento dům, který má jistě významnou historickou hodnotu, ptám se Denisy Horníkové, vedoucí oddělení pro péči, ochranu a prezentaci muzea.
„Tehdy to tak těžké nebylo. Město hodně pomohlo. A rozumně. Dům byl renovovaný, ale prázdný chátral. Získali jsme ho s podporou tehdejšího Krajského národního výboru v Hradci Králové. Od roku 1991 jsme příspěvkovou organizací Ministerstva kultury.“
Denisa Horníková mne doprovodila do současné stálé expozice. Jmenuje se Magický svět loutek, byla otevřena v roce 2013 a je rozdělena do tří pater. Určitě si každý všimne, že muzejní dům je spíš vysoký než široký, proto ta patra. V prvním si můžete prohlédnout, jak vypadalo kočovné loutkářství. Jsou tam marionety z první poloviny devatenáctého století rozdělené podle významných řezbářských rodů, které se staraly třeba o interiéry kostelů a loutkami si svojí šikovností přivydělávaly. Jejich loutky drží proporci těla. Dá se říct, že jsou to skoro malé sochy. Někdy tato rodinná šikovnost šla až přes čtyři generace. A záhy z méně pohyblivých loutek vznikly i takzvané klapačky, které si s diváky povídaly pohybem úst. Mohl jsem si prohlédnout, i jaké kulisy měla kočovná loutkářská divadla, a nutné bylo podívat se i na sufity. To jsem se, přiznám, musel zeptat, o čem hovoříme a kam se mám na ně vlastně dívat.
Moje průvodkyně se jen usmála: „Sufity jsou výkryty, které se připevňují na vršek divadla, aby nebyla vidět konstrukce scény ani to, jak vodiči loutek pracují, což by diváky mohlo rozptylovat. Jde o to, aby se vytvořilo jakési kukátkové divadlo bez toho, aby bylo rušeno zákulisím. Loutky v této expozici jsou i z roku 1860.“
Hodně zajímavá je například ukázka řezbářské dílny i to, jak vznikají a vypadají trikové loutky. Třeba dupáky. To jsou loutky, které uměly při volném trupu vyrůst, skákat a zase se zmenšit. Nebo půvabná souprava loutek nazvaná taneček. Dvě dívky a dva chlapci na jednom vahadle, se kterým je zdatný loutkář vodil tak, že opravdu tancovali. Jsou tam i akrobaté a další takřka živé postavičky. Ale tehdy loutkáři nebyli moc bohatí kočovníci. Naopak. Proto museli i šít šatičky, aby jednou ta samá loutka mohla hrát mladou chudou dívku, podruhé královnu a pak třeba čarodějnici. Nebojácné děti si v této části muzea určitě užijí i trochu strašidelnou místnost, kde jsou místo princezen kostlivci, čerti a další příšery. I to si prý nejmladší návštěvníci vychutnávají. A nedivme se, je to opravdu působivé.
Jsme ve druhém patře s expozicí Loutka a moderna. „Zde jsou loutky z první republiky. Vévodí jim, jak vidíte, Spejbl s Hurvínkem. Ale máme tu vystaveného i vodníka, který sídlil v pracovně T. G. Masaryka.“ Zajímavostí je, že rodinné řezbářské tradice nezpřetrhaly ani pohnuté dějinné události, proto jsou jména některých tvůrců stejná jako v historickém nižším patře. Vidíme i loutky od Jiřího Trnky, kterého jistě není třeba představovat. Většina návštěvníků zná samozřejmě jeho filmové postavičky, ale on začínal v Loutkovém divadle feriálních osad, pojmenovaném podle německého názvu prázdnin a založeném pro podporu dětí při jejich, jak se dnes říká, volnočasových aktivitách. Často šlo především o ozdravné pobyty. Tímto typem loutkářství prošel ostatně i Josef Skupa. Nebyla to divadla dotovaná státem, byla amatérská. Přesto, jak je dnes jasné, na velmi vysoké úrovni. Druhé patro nabízí i dobové fotografie a místnost věnovanou maňáskům a hlavičkám, jejichž loutkoherci museli mít hbité dlaně a prsty. Jsou zde i domácí dětská loutková divadla od různých firem z celé republiky.
Vystoupáme do třetího patra. Jakkoli má Česká republika silnou loutkářskou tradici, zdejší exponáty jsou cizokrajné. „Sbíráme a vystavujeme loutky z celého světa. Takže naše třetí patro věnujeme stínovým a orientálním. Jsou tady exponáty z Číny, Indonésie, Barmy, Indie, Vietnamu. Loutky stínové, vyráběné z preparované kůže nebo z pergamenu. Ty divák nevidí přímo, ale jako stín za plátnem. Východní loutkářské divadlo není jako u nás primárně určeno dětem, ale taky dospělým. Hry, které loutky předvádějí, souvisí s vírou, s náboženstvím, ne tak s pohádkou, jak jsme zvyklí u nás. Ale hovoří i o tamním životě. Budeme u nás mít zapůjčeno i několik loutek z Francie, které doprovázejí svou účastí šansony a šantány.“
Zajímám se o to, kolik loutek tu vlastně vystavují. „V expozitáři jich máme asi devět tisíc, ale na to tady nemáme prostory,“ přiznává moje průvodkyně. „Stálou expozici chceme ještě nějakou dobu zachovat v dnešní podobě. Ovšem otevíráme také krátkodobé tematické výstavy, kam se dostanou i jiné loutky. Je-li zájem, tak se podílíme i na výstavách loutek v jiných městech naší republiky. Třeba na výstavě Kašpárků. Těch je opravdu hodně a v různých podobách, takže ti cestují nejčastěji.“
Muzeum však připravuje i speciální programy pro předškoláky a pro jejich starší sourozence ze základních a středních škol. „Děti sem mohou přijít s rodiči nebo prarodiči a my jim rádi poradíme, kam se v našem muzeu vydat. Máme malý divadelní sál, kde hrajeme. Odměnou pro všechny je herna v přízemí, kde si mohou vyzkoušet, jak si zahrát s marionetami, s maňásky, a když je to zaujme, mohou jim rodiče danou loutku pořídit na domácí hraní,“ uzavírá Denisa Horníková.
Ale to třetí patro není všechno. Když popojedete kousek výtahem a pak pěšky po úzkém točitém schodišti vystoupáte na střechu muzea, odmění vás výhled na město a jeho okolí.
Jít od přízemí až úplně nahoru určitě stojí za trochu námahy a zadýchání.
Celý článek si přečtěte v tištěné verzi AGE 5 - 6 / 2015 na straně 46—48.