S poctivostí nejdál dojdeš

„Do první třídy jsem jako jediný kluk chodil v bílých botečkách. Ostatní spolužáci nosili boty různých barev, ale v bílých nechodil nikdo. A tak se mně smáli, že mám holčičí boty. Ony totiž holčičí opravdu byly, zdědil jsem je po starší sestře. Byl jsem z toho hodně smutný, ale čas všechno vyléčil. Do druhé třídy už jsem dostal boty hnědé. I když byly obnošené po jednom kamarádovi, byl jsem rád, že nejsou bílé.“ Tak vzpomíná po bezmála šedesáti letech na své první školní zážitky zakladatel firmy Gumex Jan Sedláček. Čas si s ním opravdu hodně zahrál, ale také mu nahrál: příležitosti, které díky nesmírné vůli, odvaze a pracovitosti dokázal proměnit v úspěch a vybudovat prosperující rodinné podnikání.

Hrátky s osudem

Dětství Jana Sedláčka, to byly hlavně pole, louky a zvířata. Tedy práce na poli, dělání sena na lukách a starost o krávy, koně a mnoho jiných hospodářských zvířat. Jeho táta byl totiž soukromý zemědělec a všechno bylo nastartováno tak, aby v práci na statku pokračovaly i děti. Osud tomu však chtěl jinak. „Otec se dva roky bránil vstupu do společného hospodaření v JZD, ovšem v roce 1959 nátlaku podlehl. A tak jsme téměř o všechno přišli. Zůstalo nám asi padesát arů, které jsme obdělávali, a abychom na práci se zvířaty nezapomněli, dalo nám JZD do naší stáje mladý dobytek, o který jsme se starali. Až mnohem později jsem pochopil, jak asi tenkrát muselo mému otci být,“ vypráví a k mému údivu dodává, že ho přesto práce na poli a okolo zvířat bavila a uvažoval o hospodaření na svém. „Říkal jsem si, že rodinná tradice zemědělců musí pokračovat a poměry se někdy musí obrátit.“

Jan se stal poštovním úředníkem a později vedoucím pošty v Moravském Písku na Hodonínsku. Po dvacetiletém poštmistrování odešel do tehdejšího Řempa, nicméně na zemědělství nezanevřel a stále snil o tom, že bude hospodařit na vlastní půdě, a čekal… Přišel rok 1989, jenže navrácení půdy trvalo dlouho. V roce 1994 se rozhodl, že už dál čekat nebude a pokusí se o vlastní podnik. A tak se třemi známými založili v pronajaté garáži velkoobchod a vrhli se do podnikání po hlavě.

Libor, Dušan a Jana

„Bylo mi jasné, že sám člověk nic nedokáže a že síla je v dobrém týmu. Proto jsem se hned od počátku snažil k firmě přivést děti. Věděl jsem, že se dokážou zapálit pro dobrou věc a dají do práce veškerou sílu. A taky přinesou nové znalosti a čerstvý vítr. Sám jsem tehdy neměl o technických věcech moc ponětí,“ říká Jan Sedláček. A jak to tenkrát viděli jeho dva synové a dcera?

Jako první začal v roce 1994 v rodinné firmě pracovat Libor: „Tehdy mi bylo dvacet, pracoval jsem krátce jako celník a strašně se mi to nelíbilo. Takže když mi táta nabídl práci, příliš jsem neváhal, i když jsem tenkrát smysl podnikání moc nechápal. Ale chtěl jsem taťku podpořit. Bydlel v paneláku a jezdil starou škodovkou. Myslím, že jsem ho tehdy přesvědčil svým přístupem, jak získávat zákazníky. Tehdy nebyl internet, a tak jsem jejich adresy hledal na výrobcích v obchodě a zapisoval si je do tlustého sešitu,“ usmívá se dnešní marketingový ředitel, kterého práce s klienty stále nesmírně baví.

Přibližně půl roku po Liborovi začal v rodinné firmě pracovat i syn Dušan, který byl absolventem Střední odborné školy ve Valticích a po maturitě nastoupil do lokomotivního depa na zácvik pro práci strojvedoucího. Do Gumexu přišel z pozice mistra na dílně u firmy Konečný v Uherském Ostrohu. Z rodiny má největší technické znalosti a dovednosti a hned od počátku se zasloužil o rozvoj logistiky, informačních technologií a rozšiřování firmy o další zázemí a pobočky. Dnes je ředitelem Gumexu, a když se ho zeptáte, na co je nejvíc pyšný, odpoví, že na lidi, které má kolem, protože lidi jsou základ.

Rok po Dušanovi nastoupila do Gumexu i Jana. Ta vždycky snila o tom, že bude zdravotní sestrou, ale nakonec vystudovala technickou průmyslovku. Brzy po maturitě jí otec nabídl, aby se k bratrům přidala. Vzpomíná, jak nejprve prošla celou firmou, od vystavování faktur přes lepení štítků na zboží až po pozici prodejce a nákupčího. S tím, jak se společnost rozrůstala a přibývali zaměstnanci, narůstala i „práce s lidmi“ a vznikla potřeba budovat personalistiku. „Bratr Libor usoudil, že bych v tom mohla být dobrá, dal mi důvěru a své manažerské zkušenosti – a postavil mě rovnou před první pohovor s novým zaměstnancem. A tak jsem se stala personalistkou,“ vzpomíná na začátky v nové profesi dnešní zkušená personální ředitelka Jana Lagová.

Rodiče nám dali hlavně důvěru a příležitost. A to je to největší, co mohou rodiče dětem dát.

Z garáže na výsluní

Začínali v pronajaté garáži s pár lidmi a dnes, po více než dvaceti letech, mají kromě moderního zázemí centrály firmy ve Strážnici pobočky v Brně, Praze a tři na Slovensku. Celkem přibližně 140 zaměstnanců, 12 tisíc zákazníků a 13 tisíc čtverečních metrů skladové, výrobní a provozní plochy. A zhruba 300 milionů ročních tržeb. Bez jejich výrobků z pryže a plastu by leckterý složitý stroj vůbec nefungoval. Denně například jen ve Strážnici vyřídí přibližně 260 výrobních příkazů. A firmu vlastní rodinný tým společně.

„Přežili jsme několik změn vlád i společenského klimatu a daří se nám neustále zvyšovat hospodářský výsledek a růst. Ale i tak jsme nezapomněli, z čeho jsme vznikli. Chceme zachovat rodinného ducha naší firmy, do něhož patří mimo jiné taky slušnost a vstřícnost k zaměstnancům i klientům. Naším mottem je, že s poctivostí nejdál dojdeš,“ říká Dušan Sedláček.

„Rodiče nám nedali auto, dům, nic takového, dali nám hlavně důvěru a příležitost. A to je podle mne to největší, co mohou rodiče dětem dát. Pro mne je nejdůležitější, že nás v roce 2000 náš otec přizval do vedení firmy, v níž jsme už dlouho pracovali. To bylo Gumexu šest let. A od té doby si hrajeme na ředitele,“ usmívá se Libor Sedláček. „Ano, dá se říct, že si ve firmě všichni hrajeme a snažíme se, aby nás to bavilo a aby to bavilo i naše zaměstnance. To je snad taky důvod, proč se v ní, doufám, všichni cítí tak dobře a jsme také tak vnímáni i svými klienty a okolím.“

Na otázku, jak se mu spolupracuje se sourozenci, odpovídá, že je to super, protože byli vychováni k tomu, aby pracovali v týmu a nezáviděli si a také se uměli postavit k dílu. „Nikdo z nás práci nedělá jen pro peníze. Nejsme žádní boháči, hodně investujeme do firmy a naším největším společným bohatstvím je Gumex,“ dodává s tím, že se taky báječně doplňují. Zatímco jemu sedí obchod a marketing, Dušan je technicky nadaný a dokáže si poradit s nejedním technickým oříškem a Jana to umí s lidmi a je výborná personalistka.

A jaká je role otce zakladatele? „Táta je finančním ředitelem a obrovskou přirozenou autoritou, která nad námi bdí a kontroluje nás všechny. Ne proto, aby našel chybu, ale aby to příště bylo správně. Čeho si na něm vedle obrovské pracovitosti, houževnatosti a férovosti nejvíc cením, je to, že nám dal šanci podílet se na vedení firmy ve správný okamžik. Nečekal, až bude starý a bez energie, ale nechal nás růst vedle sebe. Přál bych nám všem, abychom druhým dokázali v ten správný moment dát prostor pro jejich životní šanci,“ uzavírá Libor Sedláček naše vyprávění. A jestli by chtěl, aby ve firmě pracovaly i jeho děti? „Samozřejmě ano, ale spoléhat se na to nedá. Především bych chtěl, aby byly šťastné. Koneckonců lidé z Gumexu si zaslouží ty nejlepší šéfy bez ohledu na to, zda budou z našeho rodinného klanu.“

Celý článek si přečtěte v tištěné verzi AGE 5 - 6 / 2015 na straně 36—39.