Dveře koncertních sálů dokořán
„Hledáme nejrůznější cesty, jak bourat bariéry, jimiž je klasická hudba obklopena,“ říká v úvodu našeho rozhovoru ředitelka Filharmonie Brno Marie Kučerová. Vášnivou posluchačkou klasické hudby se stala už ve čtrnácti letech, což jednoznačně nasměrovalo její další životní cestu. Ta ji na začátku roku 2013 přivedla k jednomu z největších hudebních těles ve střední Evropě. Pravou odměnu, jak sama říká, nachází ve tvářích posluchačů, které hudba nadchne. Některé posté a některé úplně poprvé.
Na koncert rovnou z práce
Rozhodla jste se pomyslné dveře, za kterými orchestr hraje, více a více otvírat veřejnosti. Přicházejí noví posluchači?
Před dvěma lety jsme se poprvé zapojili do Muzejní noci. Sídlíme v nádherném Besedním domě a máme co ukazovat. A lidé byli ochotni stát pětihodinovou frontu, aby se k nám mohli podívat! Většina z nich na koncertě nikdy nebyla, přestože okolo Besedního domu jezdí možná denně tramvají nebo autem. Předvedli jsme jim nejen dům, ale samozřejmě i hudbu. Lidé byli fascinovaní a ptali se, zda mohou přijít na koncert, když klasické hudbě nerozumějí. Tato mentální překážka stále existuje. A není se čemu divit, protože opravdu jen zlomek populace má to štěstí, že má rodiče, prarodiče nebo učitele, kteří koncerty klasické hudby navštěvují. Většina v tom „plave“ a musí cesty složitě hledat.
Pro někoho může být překážkou už samotné prostředí koncertního sálu, společenské oblečení. Mají posluchači příležitost vidět hudebníky v nějakém méně formálním programu?
Máme řadu, která se jmenuje Mladá krev a nese podtitul Hudba zblízka. Jsou to koncerty komorní hudby, na nichž se prezentují studenti českých, evropských i světových vysokých hudebních škol, kteří u nás jsou na dvouleté praxi v orchestru. Hlediště je uspořádáno naprosto atypicky, v sále není pódium a posluchači sedí okolo hudebníků, mají je téměř na dosah. Osvětleni jsou jen muzikanti, lidé sedí ve tmě. Na tyto koncerty mohou jít rovnou z práce v neformálním oblečení. A přesně tohle mnoha posluchačům vyhovuje.
Iniciovala jste také flash mob, kdy brněnská filharmonie hrála v nákupním středisku Vaňkovka Smetanovu Vltavu. To byl velký krok klasické hudby směrem k lidem. Jak reagovali? A co říkáte na hudbu, která běžně v nákupních centrech hraje?
Chtěli jsme dostat hudbu ven z uzavřených koncertních sálů. Lidé byli překvapeni a najednou zjišťovali, jak je to úžasné, cítili, že v nich hudba vzbuzuje emoce, které nikdy nezažili. Bohužel hudba, kterou jsme běžně v restauracích, obchodech i v autobusech obklopeni, je komerční a příliš hlasitá, lidé už ji ani nevnímají.
S vaším příchodem vstoupily do Besedního domu také jazz a world music. Jak na ně publikum reaguje?
Během své práce v České televizi jsem viděla, že v zahraničí jsou jazz, world music a moderní tanec automaticky součástí nabídky klasické hudby. Tyto věci spolu hodně souvisejí a jsou pro stejné nebo podobné publikum. Ve sféře jazzu a world music se pohybuje mnoho fantastických hudebníků, je to velmi sofistikovaná hudba. A pokud někdo přijde na koncert špičkového jazzového klavíristy, je hodně pravděpodobné, že přijde o týden později i na koncert klavíristy, který bude hrát klasickou hudbu. Zájem o tyto žánry je velký a lidem se líbí, že na ně jdou do klasického koncertního sálu.
Děti jsou nejotevřenější
Říká se, že nejotevřenějším publikem jsou děti. Chodí k vám na koncerty i ty hodně malé?
Čím jsou děti menší, tím slabší zábrany mají. Živá hudba je pro ně vjem, který přijímají naprosto přirozeně. Pro děti od tří do deseti let máme speciální rodinné abonmá. Má už velkou tradici a je vždy vyprodáno jako první. Děti chodí na koncerty v doprovodu rodičů nebo prarodičů. Na těchto koncertech se zaměřujeme na úplné základy hudby. Jeden pořad z letošní nabídky se jmenuje Jak se na co píská a fouká a ukazuje dětem, jak lze vyloudit zvuk foukáním a pískáním, od sportovních píšťalek přes flétny, různé dechové nástroje až po píšťaly u varhan. Jiný díl je zase zaměřen na bicí nástroje. Děti uvidí, jak se vytváří rytmus, jaké zvuky jednotlivé nástroje vydávají. A setkají se i s netypickými nástroji, jako je třeba psací stroj, pro který existuje koncert s doprovodem orchestru.
Vyzkoušeli jsme také program s názvem Mozartův efekt. To je koncert pro nastávající rodiče. Název jsme převzali z výsledku studie, která prokázala vliv hudby na ještě nenarozené děti, především na vytváření mozkových spojů a na vývoj mozku. Tyto koncerty proběhly už dva a oba byly vyprodány. Když jsem se podívala z balkonu do hlediště, bylo v sále 250 budoucích miminek. Byl to krásný pocit. Budoucí rodiče se tak vlastně stávají naším publikem, často to jsou lidé, kteří na naše koncerty nechodili a jdou až kvůli miminku. Celým večerem je provází muzikoterapeutka, navádí je, jak by mohli poslouchat, kdy zavřít oči, jak hudbu vnímat. Hudba je speciálně vybírána, převážně klasicismus a baroko, nejúčinnější vibrace mají flétna a harfa.
Děti dnes nacházejí své hrdiny a vzory hlavně mezi herci nebo sportovci. Filharmonie je však také velmi úspěšný tým, který sklízí vavříny doma i v zahraničí. Jak byste dětem své hrdiny představila?
Filharmonie Brno je prestižní orchestr, do kterého se muzikanti dostávají po mnoha výběrech. Mají za sebou vysokou hudební školu a procházejí náročným konkurzem. Jsou to nesmírně talentovaní lidé, kteří celé své dětství a mládí věnovali hraní na svůj hudební nástroj. Stali se špičkovými profesionály. Hudební kariéra je však během na delší trať a jejich výkony musí být neustále perfektní. Nesmí se stát, že to „někdy nevyjde“. Plán činnosti orchestru vzniká až s tříletým předstihem. Vše je naplánováno do posledního detailu, od not, nástrojů, zkoušek, přesunů, pronájmů, hotelů, dirigentů, sólistů přes propagaci a prodeje vstupenek. Za tím vším stojí zhruba dvacetičlenný tým manažerů.
Jak dlouhé jsou zahraniční cesty a jak se vlastně takový orchestr stěhuje?
Nyní nás čeká zájezd do Japonska a bude trvat dvacet dní, včetně cesty. Orchestr vystřídá tři různé koncertní programy; v Japonsku chtějí především českou hudbu, tedy hlavně Antonína Dvořáka, Bedřicha Smetanu a jejich slavné skladby. Je to industrializovaná země, orchestr se bude přesouvat pouze z letiště do hotelu, autobusem do sálu a zpět do hotelu a takto stále, po celém Japonsku. Vše je předem zajištěno do posledního příjezdu, na minuty přesně. Největší nástroje si půjčujeme na místě nebo je posíláme. Pokud cestujeme po Evropě, jede orchestr dvěma autobusy a kamion veze všechny nástroje a oblečení. O všechno se stará koncertní manažerka. Plánuje ubytování, zkoušky, přesuny, akustické i generální zkoušky.
O manažerských snech
Ve světě hraje filharmonie v krásných, velkých a moderních sálech, Brnu koncertní sál prozatím chybí. Jaká je šance, že se projekt Janáčkova kulturního centra, který už mnoho let existuje, definitivně probudí k životu?
Během turné s mezzosopranistkou Elinou Garančou vystřídal orchestr ty největší sály ve Frankfurtu, v Hamburku a dalších německých městech. V Japonsku jsou koncertní sály, které mají 2000 až 4000 míst k sezení. Z brněnské filharmonie se v takových prostorech stává jiný orchestr. Nejenom, že jinak zní, ale najednou se muzikanti poprvé dobře slyší a mohou správně reagovat. Až mne dojímá, jak úžasných výkonů jsou hudebníci schopni poté, co zde zkouší v nedostačujících podmínkách. Proto cítím, že jedním z mých největších úkolů je prosadit stavbu nového koncertního sálu. Nyní se už vedle Besedního domu vytvořilo staveniště, město projektu fandí, existuje i shoda napříč stranami. A tak věřím tomu, že v Brně bude nový koncertní sál světové úrovně. To je něco, na co tu zatím vůbec nejsme zvyklí. První věc, která mne ve světě zaujala, bylo to, že nikde ve městech nebyla na koncerty reklama. Když jsem se ptala proč, dozvěděla jsem se, že jsou koncerty stále vyprodány a reklamu nepotřebují. Vjem z takových špičkových sálů je úplně jiný, neumíme si ho vůbec představit. V našem případě je to skok z 19. do 21. století.
Jaké jsou vaše další manažerské sny?
Druhý velký cíl souvisí s hudebníky a jejich finančními podmínkami. Vzhledem k jejich profesionalitě a k tomu, co do své práce vkládají, je jejich hodnocení neadekvátní, pohybuje se pod průměrem české mzdy. Je to problém všech českých orchestrů, proto musíme společně napnout síly a pokusit se tuto situaci zvrátit. V porovnání se zahraničím jsou podmínky hudebníků tristní a vede to k tomu, že ti nejlepší odcházejí jinam.
Vraťme se k vaší koncertní sezoně a k posluchačům. V hledišti se prolínají různé generace, změnilo se v posledních letech složení publika?
Stále ještě je většina našich posluchačů starších. Říká se, že časem nebude žádné publikum, ovšem říká se to už 200 let. Myslím, že to hodně souvisí s životním rytmem a stylem. Studenti na koncerty chodí, přestože mají hodně různých zájmů. Lidé v produktivním věku mezi 30 až 50 lety jsou pak pohlceni prací, rodinou nebo kariérou a těžko si do programu vmáčknou návštěvu koncertu. Starší posluchači kupují abonmá, mladí pak kupují vstupenky spíše nahodile, pár dní před koncertem. Preference se v průběhu života mění, člověk se vyvíjí a objevuje stále novou hudbu. Je zajímavé, že hodně našich abonentů je z technických oborů. Potřebují jiné vjemy a vyvažují své technické myšlení. Náš nejstarší abonent začal na filharmonii chodit v roce 1942 a stále chodí. Pro nejstarší posluchače jsou však mnohdy večerní návštěvy koncertů náročné. Vloni jsme proto zavedli veřejné generálky.
Aktuální koncertní sezona je šedesátá v pořadí a obnáší přibližně 100 koncertů a ještě čtyři festivaly. Jako jediná v republice předkládá Filharmonie Brno svým posluchačům hodně náročný a progresivní program, ve kterém nechybí méně známá díla a soudobá hudba. Přesto ho lidé s nadšením přijímají a koncerty jsou vyprodané. Jak se vám to podařilo?
Snažíme se koncerty sestavovat tak, aby vždy zaznělo něco klasičtějšího a zároveň něco nového. Zajímavé je, že nepoučení posluchači velmi dobře reagují na soudobé věci, nejsou ničím zatíženi. Tradiční posluchači se trochu bojí, zpočátku měli pocit, že je v programu mnoho neznámých jmen. Poté, co však náročnější sezonu vyzkoušeli, byli nadšení, protože se jim otevřely nové sféry. Začali nám věřit, poznali, že vybíráme dobře.
Které koncerty doporučíte právě těm „nováčkům“ v poslechu klasické hudby?
Je těžké doporučovat. Důležité je, aby byl člověk vnímavý, přirozeně zvídavý a neměl předsudky. Každý koncert přináší něco zajímavého. Bude tady například David Greilsammer, což je švýcarský klavírista, který zároveň od klavíru diriguje orchestr. Sólistkou sezony je velká hvězda, německá houslistka Alina Pogostkina. Ta se představí celkem třikrát, pokaždé s jiným programem. Izraelská flétnistka Sharon Bezaly bude hrát koncert, který byl napsán přímo pro ni, na flétnu ze 24karátového zlata.
Časopis AGE vyhlásil letos už podruhé soutěž Srdce s láskou darované. Komu byste své srdce darovala vy?
Je hodně těžké vybrat jednoho člověka. Ráda bych proto věnovala srdce všem, těm na pódiu i za ním, kteří dělají muziku proto, aby pak viděli nadšené oči posluchačů, a kteří přispívají k tomu pocitu blaha, jenž hudba přináší.
Celý článek si přečtěte v tištěné verzi AGE 5 - 6 / 2015 na straně 26—29.