Schody do nebe Jindřicha Krause

Hudební skladatel, textař, kytarista a knižní nakladatel Jindřich Kraus (1946), také však grafik, znalec papíru a speciálního uměleckého hlubotisku, ve svých devětašedesáti otec šestileté holčičky, která se kupodivu narodila ve stejný den a hodinu jako Jindrův vnuk, jen o pouhých osm minut později. „Tyhle věci se mi dějí,“ dodává k tomu prostě. Matkou holčičky je umělkyně, malířka, grafička a šperkařka Alexandra Hejlová. Společně tvoří poněkud neobvyklý, byť neobyčejný, navzájem se inspirující rodinný tým. Není kolem nás mnoho takových jedinců, natožpak takových rodinných týmů. Náš rozhovor začínáme tematicky u Santa Krause.

Co tě čeká před Vánocemi?

Hraju pro seniory, dělám pro ně vystoupení, které se většinou jmenuje Jindřich Kraus vás baví. Ale mám i pořad Santa Kraus přišel mezi vás, převlíknu se do santaclausovského a rozdávám dárky, samozřejmě jsou to většinou knihy. Nicméně se snažím, aby se senioři bavili, aby si nějakým způsobem bystřili mozek, dávám jim různé otázky a chci na ně odpovědi formou příběhů, které sbírám do podobné knihy, jako jsou už mnou vydané Kraťasy. Za vyprávění zase rovnou dávám odměny. Pak spolu zpíváme písničky: učím je nějaké lehké věci – a řekl bych, že ty babičky a dědečky to baví. Většinou tam jsou nicméně ženy, protože mužů se bohužel vysokého věku tolik nedožívá, a ty mi připomínají mou mámu. I proto to dělám rád, i když je to docela náročné. Poctivě si dělám scénář, což sebere hodně času. Tuhle jsem se nasmál, protože jsem říkal těm seniorkám: „Vy si děláte srandu, ale mně dá dost práce, hlavně abych se neopakoval, když někde hraju pravidelně, aby to pokaždé bylo nějakým způsobem zajímavý a jiný.“ A ony mi říkaly: „Ale pane Kraus, to vůbec nemusíte. My si to stejně nepamatujem! My jsme rádi, že přijdete...“

Ty sám ostatně taky nejsi nejmladší?!

Přesně tak, oni si všichni myslí, že jsem mladší, ale já jim říkám, že jsem taky senior a jediný, co je na mně možná jiný, je fakt, že mám malou dceru. I v tomhle věku.

Když se lidi smějou, nestárnou.

Tak kolik ti je?

Příští rok mi bude kulatě sedmdesát.

A tvé ženě?

Čtyřicet pět. A tak jim říkám, že i v tomto věku – já se tím nevytahuju, ale že i v tomto věku člověk může žít poměrně naplno, že nikdy není na nic pozdě. Na tohle téma jsem napsal několik písniček, jako třeba Pojďme mládnout smíchem a tak. Když se lidi smějou, nestárnou. To je možná i můj případ, protože já sám, i když jsem někdy naštvanej, se snažím hodně věcem smát. Ostatně, co jinýho člověku zbývá?

Vlastně on i ten samotný fakt, že máš mladou ženu a malé dítě, tě nakopává k životu, anebo je tam ještě jiný základ?

Říká se, že člověk mládne, když má mladou ženu a malé dítě. Ale není to pravda, spíš nemáš čas. Nemám čas myslet na to, že mne trápí choroby. Kdybych byl někde sám, asi bych víc podléhal tomu, že mne tady bolí a tady bolí.

Co to znamená „nemám čas“?

Pracuju, mám nakladatelství, skládám hudbu, texty, protože ti senioři zdaleka nejsou moje hlavní náplň. To je pro mne spíš taková dobrovolná činnost, na kterou si víceméně vydělávám hudbou určenou ke komerčnímu využití. Mám například podepsanou smlouvu s TV Šlágr. Zde jsem natočil komplet třinácti videoklipů pod názvem Penzion Slunce. Tam je už například zařazena i nově nazpívaná píseň Takový schody do nebe.

Veleslavný hit Takový schody do nebe! Málokdo ví, že jsi jeho spoluautorem. Jak to vzniklo?

Když mi bylo zhruba sedmnáct, vystupoval jsem v kabaretu, který se jmenoval Pražská kabaretní scéna, kamarádil jsem s Karlem Kopeckým, který už bohužel není mezi námi, a spolu jsme i skládali. Obvykle tak, že jsme se opili ruskou vodkou, on hrál na piano, já na kytaru. A jednou přinesl text na Takový schody do nebe. Zkoušel jsem to na kytaru a říkám: „Co, Karle, kdyby to bylo takhle?“ On na to, že je to výbornej nápad: „Tak já ti přidám devatenáct písniček a nech si to ochránit u OSY.“ A já mu v těch šestnácti říkám: „Ále! Já nic chránit nebudu. Dej mi láhev vodky a jsme vyrovnaný.“ No, z písničky se stal hit, dostala Zlatého slavíka, ale já už ho o ty práva neuháněl, protože to byl vývoj. Ale pořád jsem tu písničku nosil s sebou v hlavě, zpíval jsem ji na vojně. Ještě než byla známá a slavná, už jsem ji dávno zpíval a hrál. A vyhrával jsem s ní i nějaké menší soutěže. Dneska se to nějak proláklo, takže abych i víceméně dokázal, že je to pravda, natočil jsem podobnou písničku, která se jmenuje Chvíle ke hvězdám. Má stejnou harmonii, kterou jsem schopen vytvořit. A to byl taky vlastně první impulz, že jsem se nakonec začal věnovat víc hudbě než nakladatelství.

Jak dlouho máš nakladatelství?

Od roku 1992.

A co tě to napadlo, muzikant – a nakladatelství?

Svého času jsem obchodoval s papírem, s velkými formáty pro tiskárny. Původně jsem vyučený v polygrafii, takže jsem už předtím knihy zpracovával. Zaměstnaný jsem byl jako leptař hlubotisku, což je obor, který dnes už neexistuje. Pracoval jsem na Smíchově ve veliké tiskárně Svoboda, vyráběly se tam knihy a časopisy, třeba Mladý svět se tam tehdy tiskl. Dnes už hlubotisk ani neexistuje.

Doporučuji dělat ty správné věci a ty pak dělat dokonale.

No dobře, začal jsi obchodovat s papírem, ale jak ses dostal k nakladatelství?

Asi tak: mí rodiče měli vždycky rádi černý humor, což jsem po nich podědil. Rád jsem sbíral a vyprávěl vtipy. Existují takové sinusoidy: když jsou lidi spokojení, vtipy se moc nevyprávějí, a naopak hodně se vyprávějí, když nejsou spokojení. Já za svůj věk zažil těchto sinusoid hodně a v určité fázi přišel čas, kdy se ty vtipy zase začaly vyprávět. A tak jsem si vydal sbírku vtipů, zpočátku jen tak pro sebe. Jmenovalo se to Anekdotář aneb Zlatá mříž, protože když jsme dřív vyprávěli nějakej politickej vtip, vždycky jsme říkali, že s ním soutěžíme o zlatou mříž. Pak byla nějaká televizní soutěž vtipů, lidé tam hodně používali právě ty moje, kniha se dobře prodávala, a já tím pádem získával první nakladatelské zkušenosti. Třeba že kniha má být tištěná na silném papíře, protože taková se, bez ohledu na obsah, vždycky dobře prodává.

Mezitím jsem v Divadle Jiřího Grossmanna, kde jsem měl kamarády, poznal Pepíka Fouska, začal jsem mu vydávat knihy těch jeho neuvěřitelných příběhů, a tím se to nějak rozjelo. Fousek pak odešel jinam a já pokračoval v nakladatelské činnosti. Mám vždycky snahu pomáhat lidem, i když se mi to mnohokrát nevyplatilo, ale dělám to pořád. Těch autorů bylo víc, kteří se stali známými díky mému nakladatelství. Nejvýraznějšími osobnostmi byli ale Pepík Fousek a Michal Dlouhý s jeho četnickými příběhy. Nedávno jsme dokonce pokřtili Četnické pohádky, což je čtrnáctá kniha Michala Dlouhého. Přitom knížky o policajtech jsem původně vydávat nechtěl.

A co tě zlomilo?

Je to zase spojené s Divadlem Jiřího Grossmanna, kde občas vystupoval emeritní policejní rada Míla Dočekal, jehož si velice vážím, protože je to doopravdy chytrej chlap. Kolikrát tam radil lidem, co mají dělat. A ten ke mně do nakladatelství přivedl svého studenta, tehdy neznámého autora Michala Dlouhého.

Takže ty televizní Četnické humoresky vycházejí z knih, které jsi vydal?

On býval Michal už dřív poradce televizních pořadů, třeba Případů pátera Knoxe a dalších. A ten seriál vznikl souběžně s tím, jak vycházely jeho knihy u mě.

Pojďme k hudbě. Jak skládáš?

Všechny moje písničky jsou prakticky prožitý, texty jsou ovlivněny tím, co se mi stalo nebo co se mi zdálo. Například písnička, když se měla narodit má dcera Sanynka. Jmenuje se Sanny.

Písnička včetně textu?

Takhle: já se nepovažuju za žádného básníka, nepíšu si básně do šuplíku, a když skládám nějakou hudbu, většinou to dělám současně s textem. Někdo třeba skládá hudbu na básničku, jiný píše text na hudbu. Já to dělám současně. Málokdy se stane, že bych to dělal jinak.

Co tvůj krapítko workoholismus? Ty obvykle nevystačíš jen s jedním zaměstnáním: musíš mít vždycky ještě kapelu nebo nakladatelství...

Pravdou je, že dělám vždycky minimálně dvě věci naráz. Ale druhým to nedoporučuju, nejlíp je dělat jednu věc a pořádně, aby to mělo výsledky. Ale! Já právě teď dělám hudbu a dělám knihy, což jsem vyřešil tak, že se mi to vzájemně prolíná. Mám třeba pořad S knihami se kamarádím, hovořím o knihách a zpívám tam písničky o knihách. Ale nejen o nich, samozřejmě.

Sám tedy nedodržuješ, co radíš druhým?!

Nedodržuju. Ale ono to má určitý vývoj. Bývalo by ale pro mne tehdy v mládí bylo lepší, kdybych se věnoval jenom hudbě, a byl bych určitě někde úplně jinde, než jsem teď.

Lituješ?

Nelituju ničeho, ale doporučuju dělat ty správné věci a ty pak dělat dokonale.

Kromě toho, že profesionálně hraješ a zpíváš, jsi také soukromý podnikatel. Zeptám se z hlediska ekonomických souvislostí: je těžké dneska podnikat?

Pro mne jako pro důchodce je to už velmi těžký. Já jsem svého času zaměstnával až sto lidí a fungovalo to skvěle. Moje spolupracovnice byly vždycky mladší a hezčí než já. Taky je pravda, že firmy berou spíš ty mladší, protože jak člověk stárne, ač si to připouští nebo ne, má už přece jen myšlenkové pochody zpomalenější. A co se týče vydávání knih: s výrobou knihy je to na delší dobu, takže je třeba mít víc času. Kniha není dort, který koupíš a prodáš, ta je pak na trhu třeba léta. Ale obecně si myslím, že podnikat lze v každém věku. Je třeba mít ten správný nápad a sílu na jeho realizaci. A ten čas.

A tvůj obligátní optimismus.

Bez toho to vůbec nejde.

Co bys poradil lidem nad padesát, kteří třeba nemají práci, jsou na podpoře, psychicky v háji?

V první řadě bych jim poradil ten optimismus. Když totiž člověk upadne do depresí, tak to už se pak nedaří vůbec nic. Na druhou stranu, když žádají o nějaké místo s optimismem, spíš ho dostanou než ti uplakaní a nešťastní. Je to na nich poznat. Já si hlavně myslím, že kdo chce pracovat, práci si najde, protože práce je dost. Musí se začít s něčím a postupně se vypracovat, protože takový ten americký sen se tady v Česku moc neděje. Myslím si ale, že ten optimismus je to nejdůležitější. To mám ověřený i u těch starších lidí, kteří přijdou na můj pořad třeba zamračení – a odcházejí radostně. Jsou šťastnější. A to je taky hlavní důvod, proč to dělám. Smích nám sluší.

Celý článek si přečtěte v tištěné verzi AGE 5 - 6 / 2015 na straně 42—45.