Jak to Komenský vlastně myslel?
Patří mezi osobnosti, o nichž se pro jejich genialitu, pracovitost a mravnost dá psát jen velmi těžko. Každodenní namáhavá práce na veřejnost působí šedivě, téměř nudně a mediálně nepřitažlivě. Komenského myšlenky, jako u jiných výjimečných osobností, jedni zatracovali, jiní je vzývali jako nové náboženství. Když se jich pak sami chopili a nedokonale zaváděli do praxe, divili se, že nefungovaly podle ideálu. Co jsme si z díla našeho slavného předka vzali k srdci? Nezůstal jen obsáhlou kapitolou v učebnicích?
Škola není zábava a učení je tvrdá práce
Pro pár příkladů nemusíme chodit daleko. Třeba taková škola hrou. Moderní učební pomůcky jsou jistě důležité, ale kdo se chce něčemu naučit, musí se zároveň uvolit k tvrdé a systematické práci, jíž valná část současné školní mládeže odvykla. A starší generace se jí to skoro bojí říct, aby nebyla nařčena z mentorování.
Problém přístupu ke studiu však není žádnou novinkou. Již po kompromisním vestfálském míru pozvali kníže Zikmund Rákóczi a jeho matka kněžna-vdova k sobě do Sedmihradska – knížectví v Uhrách, tehdy závislém nikoli na Habsburcích, ale tureckém sultánovi ‒ mezinárodně respektovaného vědce a věhlasného pedagoga, aby v Sárospataku (Blatném Potoce) vybudoval vzorovou vševědnou školu. Kývli na všechny jeho podmínky: dobré platy pro učitele, stipendia pro chudé i zřízení tiskárny učebnic. Nebylo to poprvé, co byl jako autor efektivních vzdělávacích metod přijat s iluzí, že mávnutím kouzelného proutku učiní z negramotných adeptů vzdělance. Jako vždy se s chutí pustil do práce a začal pořizovat ke svým latinským učebnicím maďarské překlady. Když se ukázalo, že nemá žádnou zázračnou metodu, jak snadno a rychle nalít znalosti do hlavy, narazil na rozladění. Náročnou a zdlouhavou přípravu odmítali studenti, jejich zámožní rodiče a nakonec i učitelé. V roce 1654, rozčarován nepochopením, své tříapůlleté snažení vzdal. Do Lešna se však vracel s rukopisem nově koncipované učebnice Svět v obrazech (Orbis pictus).
Facka je selhání
V poslední době se nejen v naší kotlině, ale i na poli mezinárodním znovu rozbujely debaty o fyzických trestech ve škole. Odborníci se shodli na tom, že jsou nelegitimní a že facky prostě do školy nepatří, stejně jako štípance či šťuchance. Na druhé straně však nelze přehlížet, že agresivita žáků obecně vzrůstá. Jaká jsou tedy práva učitele, který na tyto situace může reagovat pouze omezeně? Nemůže například opustit třídu nebo zlobivého studenta ze třídy vyhodit, protože by mu upíral právo na vzdělání.
Vycházejme z toho, že kvalitní kantorská osobnost má u žáků takovou autoritu, že nebude mít s kázní nejspíš problémy. Když se vrátíme do svých školních let, víme, že prostě byli učitelé, u nichž se zlobilo, a taky ti, u kterých jsme si nedovolili ani vyměnit nepatřičné slovo se sousedem v lavici. Ne, že bychom se těchto pedagogů báli, ale protože jejich výklad byl tak zajímavý, že jsme se o něj nechtěli připravit.
Možná bychom se tedy měli spíš zamyslet nad tím, jak v tomto směru učitele podpořit. V některých zemích nedaleko od nás je pedagogická profese na vrcholu společenského žebříčku. Kantoři jsou váženi a mají třeba po určité době nárok na rok placeného volna, aby se dále vzdělávali, sbírali zkušenosti na cestách, odpočinuli si.
A taky by možná bylo dobré „přibalit“ ke zvyšování odbornosti na pedagogických fakultách i důkladnější přípravu na řešení konfliktních situací.
A co na to Komenský?
„Škola bez kázně, mlýn bez vody.“ Těmito slovy otevírá kapitolu o kázni ve své Velké didaktice. To neznamená, že by škola měla „býti plna křiku, ran a pruhů (jelit), nýbrž že má býti plna bedlivosti a pozornosti ze stran učitelův a žákův“.
Když je předmětem žákovy nekázně nezájem o studium, nabádá Komenský v trestání ke zdrženlivosti. Nezájem žáků o studium totiž není podle něho problém žáků, ale učitele. „Neboť jest-li studium náležitě spořádáno, je samo sebou lákadlem pro ducha a svou sladkostí přitahuje a uchvacuje všechny. Děje-li se jinak, jest to vinou ne žáků, nýbrž učitelů.“
Jedná-li se však o morální provinění, přiklání se k razantnějšímu postupu. Za příklady takových provinění považoval: oplzlost, vzdorovitost, zatvrzelou zlomyslnost, pýchu, zpupnost či nějaký důkaz bezbožnosti. Proč je třeba vůči těmto přestupkům postupovat důrazně? Protože morální přestupky podle něj „uráží vznešenost Boží a podvracejí základ všech ctností“. Bez ctností či morálních standardů je podle Komenského nejen škola, ale celá lidská společnost jako mlýn bez vody. Nefunkční. Proto doporučuje „usmiřovat“ tyto prohřešky „nejpřísnějšími tresty“.
Kázeň chápe Komenský jako výchovný prostředek. Pedagog proto musí mít jasno v tom, proč ji udržuje, za jakým účelem a s jakým cílem. Káznit se však nemá proto, „že někdo zhřešil“, zdůrazňuje Komenský, „nýbrž proto, aby později už nehřešil“.
Samozřejmě, že výchovu a výchovné tresty je možné zneužít, tak jako cokoliv jiného. Pokud by však mělo být legislativně upraveno všechno, co je člověk schopen zneužít, naše zákonodárství by si s tím nemohlo poradit. Beztak již nyní zápasíme s příliš komplikovaným a neustále bobtnajícím systémem právních norem, v němž se mnohdy obtížně orientují i sami profesionálové.
Zajímalo by mne, jak by se na dnešní školu díval sám Komenský.
Celý článek si přečtěte v tištěné verzi AGE 5 - 6 / 2015 na straně 8—9.