Žijeme v době sloganů a zkratek

„Občas se mi v noci zdá, že zmateně pobíhám po nástupišti a hledám vagon, do kterého bych mohl nastoupit. Jeden je vyhrazen pro matky s dětmi, druhý pro muslimy, třetí pro homosexuály, čtvrtý pro nekuřáky… A podobně se začínám cítit v současné Evropské unii,“ svěřuje se profesor historie, kulturní antropologie a etiky Petr Nesvadba.

Jak se stalo, že Evropané vlastně už nevědí, co jsou a kam jdou?

Opustili jsme myšlenku rovnosti před zákonem a pokrok spatřujeme ve zdůrazňování a legislativním ukotvení specifických požadavků komunit. Tak vznikla ghettoizovaná společnost, v níž se rozplynula západní identita. Když dneska potkám nějakou ženu, vůbec nevím, jak se k ní mám chovat. Očekává, že jí podržím dveře a pomohu do kabátu, nebo mě již při náznaku galantnosti zpraží pohledem? Nebo vánoční tradice: možná nastane den, kdy raději o adventu vánoční strom na Staroměstské náměstí ani nepostavíme, abychom se snad nedotkli muslimů...

Starší generace mají srovnání s tím, co bylo, a mohou se vůči vnějšímu světu vymezit na základě životních zkušeností. Jak to zvládají vaši sotva plnoletí studenti? Zajímají se o současné společenské dění a mezinárodní situaci a jak je chápou?

Ještě před pár lety je nezajímaly téměř vůbec, ale během posledního roku se situace podstatně změnila. S migrační vlnou směřující do Evropy výrazně vzrostl jejich zájem o evropská a mezinárodní témata, zejména o islám.

Snaží se jít trochu do hloubky?

Zatím spíš jen jednotlivci. Žijeme v době sloganů, zkratek a manuálů. Většina společnosti nemá potřebu rozumět souvislostem a hledat ve věcech smysl. Proto ty nářky nad ztrátou národní identity a sounáležitosti, proto ten pesimismus a nedostatek sebedůvěry. Když přinesu na vyučování nějakou knihu, první, na co se studenti ptají, je počet stránek. Aby si studium usnadnili a urychlili, nejraději by si opatřili nějaký manuál i na dějiny. Jak je takový přístup pošetilý, líčí ve své knize Tyranie okamžiku sociolog Thomas Hylland Eriksen. S informačními technologiemi, které nám mají šetřit čas, jsme nakonec dospěli k pocitu, že ho máme stále méně.

S informačními technologiemi, které nám mají šetřit čas, jsme nakonec dospěli k pocitu, že ho máme stále méně.

Podle průzkumů veřejného mínění se myšlenka evropské identity u nás moc nenosí. Historik Petr Hlaváček poznamenává v souvislosti s prvními většími problémy v Evropské unii, že by ho nepřekvapilo, kdyby nemalá část zdejšího občanstva volala třeba po „vystoupení“ České republiky z Evropy a obecně z této planety, případně i z dějin. Takže co vlastně je evropská identita?

Podle Jana Patočky nám antika, především Sokrates, zanechala dva druhy péče, které se vzájemně podmiňují: péči o duši a o obec. Jimi se v souvislosti s evropanstvím odlišujeme od ostatních civilizací. A Husserl dokonce napsal, že jen Evropa má dějiny. Tím chtěl vyjádřit, že našemu jednání by měl předcházet distanc, nahlédnutí, chcete-li kritický nadhled, který by nám měl velet, ať vše, co činíme nebo co se kolem nás děje, stále srovnáváme se svým rozumem a se svým svědomím.

Evropa – příběh s otevřeným koncem

Zdůrazňujete péči o duši a obec, ale evropští politici argumentují v souvislosti s projektem evropské integrace jen přednostmi jednotného trhu. Je to ten základ, o který se můžeme opřít?

Ten musí být především historický a kulturní. Evropa splývá s křesťanstvím a po staletí se vyvíjela na základě společného substrátu, jímž je klasické vzdělání s odkazy na antiku a biblickou dějepravu. Při formulování lisabonské smlouvy však její autoři dokonce licitovali i o tom, zda se v ní zmínit o křesťanské tradici. Křesťanství s jeho principy už Evropanům neslouží jako pojítko, tím jsou trh a sociální sítě. Někdy bývají zmiňována i média. Ale zrcadlo, které nám nabízejí všechny tyto tři „svorníky Západu“, je fragmentární, roztříštěné. Neposkytují ucelené hodnoty ani normy chování.

V souvislosti s uprchlickou krizí se začalo debatovat o něčem tak samozřejmém, jako je obrana společné hranice. Naši předkové měli tzv. inkolát ‒ politické nebo občanské právo v té které zemi. Nově přijímaný musel slíbit, že za ni bude i trpět. Je to v současné Evropě vůbec reálné?

Doufejme, ale zatím se spíš ukazuje, že se z povědomí Evropanů vytratil pocit, že někam patří a měli by si bránit nejen majetek, ale i duchovní hodnoty. Vždyť jsme dveře pootevřeli sami a teď se divíme, že do nich někdo strčil nohu.

Poradil si někdo někdy v tradičně rozdrobené Evropě se začleněním menšiny do mnohonárodního celku?

Balkánské války v letech 1912 až 1913 přispěly k dalšímu vyostření napětí v regionu a říšská rada ve Vídni si lámala hlavu, jak uklidnit asi 750 tisíc muslimů v Bosně. V roce 1912 byl proto schválen zákon, který striktně stanovil práva a povinnosti muslimské komunity na území Rakousko-Uherska. V roce 2012 byl novelizován a je považován za inspirativní příklad legislativního řešení postavení muslimské minority v evropském státu.

Ve výuce se nesnažím studenty „formovat“ k nějaké předem dané „Pravdě“, ale učím je klást si otázky a v otevřené diskusi hledat pro jejich zodpovídání racionální a korektní argumenty.

Relativismus ‒ evropské dilema

Evropu s její tolerancí a sebezpytováním poněkud zaskočil a paralyzoval politický islám. Jak chápete toleranci a není někdy na škodu?

Tolerance v sobě vždy skrývá tlumenou latentní agresi. Když jsem se za studií dostal k tolerančnímu patentu Josefa II., ke svému překvapení jsem teprve pochopil, že tolerance má vlastně pejorativní konotaci, protože znamená pouhé strpění. Je to jakýsi shovívavý nadhled někoho, kdo je „vlastníkem pravdy“ a teď už jen odměřuje, kam ten druhý pokročil v oné „povolené odchylce“. Čili když budou sousedé dělat v noci v bytě hluk, řeknu si, počkej ještě deset minut, a pak na ně „vlítneš“.

Pravda se ráda skrývá a je třeba umožňovat, aby se rozličná mínění setkávala a teprve jejich konfrontace odkrývala, k čemu vlastně poukazují. Ale budu-li nahlížet na problémy z různých stran, hrozí zase jiný extrém - že snadno sklouznu ke kulturnímu relativismu neboli k přesvědčení, že každý má vlastně svoji pravdu. Dokonce by se pak mohlo stát, že si zdůvodním cokoli a přestanu rozlišovat dobro a zlo!

Občas jsme vděčni alespoň za toleranci, ale já mám raději slovo „respekt“. Ten podle mne znamená, že toho druhého vnímám jako partnera, i když s ním nemusím zcela souhlasit. Respektovat znamená, že mám svůj názor, zastávám jasné hodnoty i normy, ale zároveň jsem otevřen diskusi. To je jiná kvalita než pouhá tolerance. Jenže vyžaduje oboustrannou dobrou vůli, elementární empatii a v neposlední řadě i ochotu ke kompromisům – čili ani jedna strana si nesmí nárokovat plnost pravdy. A to je problém v celém dnešním světě, nejen v Evropě.

Jak se studenti, kteří vyrostli v politicky korektní společnosti, vyrovnávají s jejími praktickými dopady?

Je to pro ně velké dilema. Pere se v nich korektnost s pocitem národní sounáležitosti. Na jednom semináři ještě před migrační krizí jsem jim položil hypotetickou otázku: Jak by přijali, kdyby byla českou prezidentkou zvolena jednonohá lesbická Vietnamka? Spojil jsem v jedno tři minority, které nárokují specifické zacházení. Koukali na mě a nevěděli, jak mají argumentovat, že to vlastně nechtějí, protože si zároveň uvědomovali, že by bylo patrně korektní tento fakt přijmout... Vzpomněl jsem si tenkrát na film Hádej, kdo přijde na večeři?, v němž rodiče ujišťují dceru, že si může vzít, koho chce. Když je ale poslechne, vylekají se: Ježíšmarjá, proč zrovna moje dítě bude mít za manžela černocha? Ocitli se před týmž dilematem.

Současnost hodně vyostřila vztah majority a minorit. Není však nutno, aby vždy vyústily v konflikt. Jednou jsem se například ptal studenta vietnamské národnosti, kým se cítí být, zda českým Vietnamcem nebo vietnamským Čechem? Tou otázkou jsem ho zaskočil, protože o tom nikdy nepřemýšlel.

Ve výuce se nesnažím studenty „formovat“ k nějaké předem dané „Pravdě“, ale učím je klást si otázky a v otevřené diskusi hledat pro jejich zodpovídání racionální a korektní argumenty.

Většina Čechů pochybuje o evropské identitě, ale v globalizovaném světě nás berou jako Evropany. Vylučuje se naše sounáležitost s větším celkem, když preferujeme národní identitu?

Nevylučuje. Přece když přijedu do jižních Čech, jsem Pražák, na Moravě jsem Čech, v Americe Evropan a na Měsíci pozemšťan.

Celý článek si přečtěte v tištěné verzi AGE 1 / 2016 na straně 8-10.