Epištoly - Historia magistra vitae
Marcus Tullius Cicero (106 až 43 před naším letopočtem) byl politik, senátor, ale do dějin se zapsal především jako nejproslulejší řečník antického Říma. To on je autorem tří slov z titulku, jedné z nejokřídlenějších moudrostí starověku. Napsal je ve spisu O řečníkovi – ale ne přesně ve zkratkové podobě, v jaké je dnes známe a čas od času citujeme latinsky i česky. Historie je učitelka života…
Z nesrovnatelně bohatší a obsažnější věty si ta tři slůvka vypreparovali už naši předkové. Snad pro větší účinnost. Ale dosáhli ji tím? Celá slavná věta zní takto: Historia est testis temporum, lux veritatis, vita memoriae, magistra vitae, nuntia vetustatis – historie je svědectvím času, světlem pravdy, životem paměti, učitelkou života, zvěstovatelkou dávných dob.
Jenže kdo by si větu plnou malebných sousloví dnes ukládal do paměti v celé její šíři a košatosti? Už slyším gymnazistu, po kterém by to někdo chtěl. Když ji bude potřebovat, vygoogluje si ji na internetu.
Historie nesporně opravdu je učitelkou života. Nebo by jí alespoň měla být. To bychom se však nejprve museli dohodnout, která vlastně historie? Pamětníci potvrdí, že i když nevybočíme z rámce našich národních dějin, setkali jsme se už s řadou jejích výkladů. Má generace zná historií této země dobře půl tuctu. A každá je jiná!
Narodil jsem se roku 1936 a do školy jsem začal chodit pár měsíců po atentátu na Reinharda Heydricha, zastupujícího říšského protektora, SS obergruppenführera a generála policie. Tak zněl plný titul té nelidské bestie. Základní poučkou českých dějin podle něho bylo, že má vlast odjakživa patří do životního prostoru německé říše. Větu, kterou k tomu dodal mezi sobě podobnými, v té době u nás nikdo neznal. Na její uplatnění mělo podle nacistických zasvěcenců dojít až při „konečném řešení“ po vítězné válce. Ta věta zněla: „Čech tu nemá konec konců co pohledávat…“
Všechno dopadlo jinak. Králům všech travičů studní se nepodařilo otrávit ani ty dětské dušičky. Hned jsme se začali učit zcela jinou historii, ve které jsme Němcům napořád dávali na frak. Vítězství nad nacismem aktualizovalo podobu výkladu, kterou vštěpovali už našim rodičům ve školách první republiky. Pyšnila se vítěznými bitvami husitů a hrdinskými činy našich zahraničních vojáků v obou světových válkách, což byla pravda. Ale také naříkala nad tím, kterak jsme tři sta let nevýslovně trpěli v habsburské monarchii – což až tak docela pravda nebyla. Tenhle dějepis nám však nevydržel ani celé tři roky. Po únoru 1948 byl nastolen jiný. V něm se Prezident Osvoboditel, myslitel s upřímným a hlubokým sociálním cítěním, přes noc proměnil v buržoazního politika, který dal střílet do dělníků.
Podobné dějinné kotrmelce se nám namnoze pokoušeli vkládat do hlav ti samí pedagogové, kteří se nedlouho předtím dojímali popisem bitvy u Zborova. Kde také honem vzít jiné. Ke cti nejednoho z těch učitelů je ale třeba říci, že se největším absurdnostem vyhýbali nebo jim alespoň lámali nejostřejší hroty. A kde mohli, zasévali semínka pravdy v pevné víře, že časem vzklíčí.
Na gymnáziu jsme v té éře měli na dějepis muže, kterému jsme pro jeho (nejspíš dost náhlou) lásku k sovětské literatuře říkali Pavka Korčagin. Jednou takhle přišel do třídy, postavil se doprostřed stupínku, nekonečně dlouho si mračným pohledem měřil celou třídu, až posléze pateticky prohlásil: „Winston Churchill, ten starý padouch, už zase svým válečným paličstvím otravuje svět.“ Odmlčel se a po notné chvíli, aby bylo každému zřejmé, jak moc se musí ovládat, řekl: „Promiňte, soudruzi, ehm, studenti. Nechal jsem se unést hněvem.“ Je těžké si představit dějiny v pojetí onoho chrabrého bojovníka za nový svět?
A potom čas zase jednou trhl oponou. Pražské jaro roku 1968 začalo přebírat polopravdy a lži navršené v předchozím dvacetiletí. Činilo tak překotně, jako kdyby pod tlakem tušení, jaký mu k tomu bude vyměřen lichvářský střípek času – a tak přivádělo občas na svět i nové zkraty a polopravdy. Přijely tanky, přivezly to, čemu se pak bůhvíproč říkalo normalizace, a s ní i další výklady minulosti. Dějiny dokončily oblouk své proměny v pouhopouhou propagandu.
Ale všechno je relativní. V osmdesátých letech minulého století jsem letěl do Střední Asie. Sněhová bouře nad středním Ruskem posunula plánovaný večerní odlet z Moskvy na pozdní dopoledne následujícího dne. V nekonečných hodinách čekání v odletové hale jsem se seznámil s vietnamským vysokoškolským učitelem (běda, zřejmě právě historie). Byl to příjemný člověk. Zkraje mne snad viděl podobnýma očima, ale potom jsem ho zjevně víc a víc vyváděl z míry. Živě se vyptával na naši historii a já jsem mu pravdivě odpovídal. Pikantní na tom bylo, že jsem se při tom nemusel zásadně odchýlit od výkladu, v té době už běžného v našich školách. Jenže on chtěl, potřeboval slyšet něco jiného. Když přišla řeč na první republiku, zjevně toužil po rudých partyzánech ve Stromovce nebo v Moravském krasu a po přestřelkách na Václavském náměstí. Kdežto já jsem mu vykládal, jak komunističtí poslanci demokratického Národního shromáždění vykřikovali z parlamentní tribuny, že zakroutí buržoazii krkem, a potom to otiskovali v Rudém právu. A to se k jeho žalu nepředávalo z ruky do ruky na ilegálních schůzkách v temných nocích, ale veřejně prodávalo na ulici! Nevěděl, kudy kam. Buď by se musel vzdát svých představ, nebo se rozhodnout, že jsem lhář a snad i provokatér. Očividně si vybral druhou možnost. Ale zasloužil jsem si to. Neměl jsem mu rozmlouvat milovanou pohádku.
Už je to pryč a za námi. Jen bychom si měli dát pozor, aby se konečně i u nás učila (třeba také o nedávné minulosti) jen opravdová historie, kritická a věcná. Pouze ta je učitelkou života. Děje se to tak vždy a všude? Nevím…
Mimochodem: 6. března uplynulo právě sedmdesát let ode dne, kdy „starý padouch a válečný palič“ pronesl v americkém Fultonu projev, který býval označován za první výstřel studené války.
„Od Štětína na Baltu po Terst na Jadranu byla napříč celým kontinentem spuštěna železná opona,“ řekl. „Za touto linií leží všechna hlavní města starých států střední a východní Evropy, Varšava, Berlín, Praha, Vídeň, Budapešť, Bělehrad, Bukurešť, všechna tato proslulá hlavní města i s obyvatelstvem jejich zemí se ocitla v oblasti, kterou musím nazvat sovětskou sférou, a všechna jsou vystavena nejen té či oné formě sovětského vlivu, ale i vysoké a v mnoha případech rostoucí míře ovládání z Moskvy.“ Tenkrát mu ten projev měla i u nás za zlé spousta poctivých lidí. Jenže dnes už víme, co bylo dál.
I ta jasnozřivá analýza z Fultonu už patří historii, té věčné učitelce života.
Celý článek si přečtěte v tištěné verzi AGE 1 / 2016 na straně 6-7.