Člověk jménem Pronobis

Spěchej pomalu! Ta poučka je stará jako naše civilizace, a tak ji známe i řecky a latinsky. Speude bradeós. Festina lente. Jenže klasické moudro je nám platné jako mrtvému tenisová raketa, jestliže se nedokážeme řídit jeho českou podobou. Když je někomu osmdesát jako mně, zcela nepochybně by měl pospíchat ještě o hodně pomaleji než všichni kolem. Ale to já ne! Na mne žádné poučky neplatí. Já musím letět jako splašený a ještě přitom koukat, kde co lítá!

I my bychom se alespoň občas měli zachovat jako pronobisové.

Dopadlo to, jak muselo. O cosi jsem klopýtl a natáhl se jak široký tak dlouhý. Rozbil jsem si kolena (i s kalhotami) a odřel ruce, a ještě jsem se pořádně praštil chodníkem do spánku. Musel na mne být pohled! Takový starší pán, hlava bílá – a takhle nám tu havaruje! No, měl jsem polehčující okolnost. Přes cestu byl natažen nějaký kabel, a aby jej nikdo nepoškodil, položili na něj takové dřevěné korýtko. Kdo šel pomalu a díval se na cestu, tomu nic nehrozilo. Já jsem zakopl.

Ještě jsem se hrabal na nohy, když ke mně přiletěli dva mládenci, kteří tam venčili pejska. Pomohli mi vstát, posadili mě na lavičku. A jestli prý jsem si něco nezlomil? Nemají někam zavolat? Nemají mne doprovodit na polikliniku? Je tady hned za rohem…

Věděl jsem, že tam je. Chabou čtvrthodinku před pádem na čiré rovině jsem se tam ohlásil na vyšetření. V čekárně bylo pár lidí, kteří přišli přede mnou. A zrovna se hrálo mistrovství světa v hokeji. Mám tu tak zbůhdarma sedět? Než na mne dojde řada, koupím si Sport. Když sebou trochu hodím… A hodil jsem sebou tak, že jsem si v tom chvatu nestačil všimnout trafiky ve vestibulu. Zato venku jsem ji pak hledal tak dlouho, že jsem na zpáteční cestě raději trochu přidal do kroku. Tedy spíš trochu hodně. Dál už to znáte.

O pár dní později se má jen o pár let mladší žena odkudsi vracela domů a na ulici se jí zčistajasna udělalo špatně. Všimly si jí tři dívenky, které se vracely ze školy, a začaly se o ni starat zrovna tak hezky jako ti hoši o mne. Když jsme si pak o tom doma povídali, shodli jsme se, že nám bylo, jako kdyby nám ti neznámí teenageři darovali srdcata z pouti. Na jednom by stálo: Bábě. A na druhém: Dědkovi.

My té generaci máme všelicos za zlé. Oblékají se a češou jinak, než jsme se v jejich věku oblékali a česali my (i když z nás tenkrát byl taky asi kdekdo na větvi), mnohdy jsou až trochu příliš hluční a trochu příliš oprsklí. Ale dejme jim čas. Abychom se časem nedivili! Třeba právě oni začnou napravovat náš na hlavu postavený a leckdy dost krutý a nevšímavý svět.

A víte co? Jsem přesvědčen, že i mezi nimi rostou noví pronobisové. Kde jsem to podivné slůvko vzal? V titulku jednoho novinářského sloupku velkého českého spisovatele a humanisty Karla Čapka z roku 1923. Vrací se v něm k důlnímu neštěstí v Polsku, které stálo stovky životů.

„Noviny psaly, že při požáru v dole Reden třikrát sfáral jeden havíř, aby zachraňoval zasuté kamarády; dvakrát byl vytažen v bezvědomí; potřetí byl vytažen mrtev. Ten člověk se podivnou náhodou jmenoval jménem, jehož symboličnost je otřásající: jmenoval se Pronobis; jmenoval se Zanás.“

Pro nobis. Katoličtí věřící ta dvě latinská slova znají z modliteb obracejících se k světcům a blahoslaveným. Ora pro nobis – oroduj za nás! Jenže jsou chvíle, kdy nestačí vzývat svaté. A to je čas pro ty, kteří dovedou za všech okolností myslet na ostatní. A myslí na ně víc než na sebe.

„Skoro vždy, když osud drtí lidi a jejich dílo, potká vás nějaký pronobis. Zjeví se na okamžik lidská tvář, ozářená tragickým zábleskem chvíle, a zmizí opět v temnotě; ale tento okamžik stačí, aby člověk začal bezhraničně milovat lidstvo.“

Na počátku května jsme znovu připomněli vojáky, kteří kdysi, zproštěni slibu, že budou bránit svou zem, dál se jím cítili být zavázáni. „Přísaháme při všem, co jest nám svato… že svých vojsk neopustíme, ale i životy své ochotně dáme na ochranu vlasti a za její svobodu.“ Tak to stálo ve vojenské přísaze Masarykovy republiky. A oni se vydali přes hory a moře, aby ta slova proměnili v činy. Mnozí z oněch pronobisů se domů nevrátili. Jsou pohřbeni na Ukrajině a v Polsku, ve Francii a v Anglii, nejeden našel hrob ve vlnách Lamanšského průlivu. Ti, kteří došli až k vítěznému konci krvavé a strastiplné pouti, dočkali se od pozdějších vládců naší země věru podivného poděkování. Těm, kteří jsou přes svůj vysoký věk stále mezi námi, občas při nějakém výročí dáme metál. Ale to jsme jim přece dlužni daleko, tisíckrát víc! Aby mohli věřit, že to, co vykonali, má svůj pevný a trvalý smysl, měli bychom se řídit jejich příkladem. I my bychom se alespoň občas měli zachovat jako pronobisové. A nemusí přece právě hořet, nemusí se zrovna střílet. Měli bychom daleko častěji myslet na ty druhé. Na své blízké, ale i na lidi zcela neznámé.

„Vypadá to jako slovní hříčka, ale nelze se vyhnout její podivné mravní logice: co učinil pronobis, učinil za nás. Za jednoho každého z nás sfáral do hořící jámy, abychom se nemuseli hrozit, že člověčenstvo se střemhlav nevrhlo na pomoc hynoucím; za jednoho každého z nás nasadil život, aby byla udržena hodnota lidské obětavosti; vykoupil nás svou smrtí z můry bezmocné soustrasti. PRO NOBIS! Kolik vůdců lidu, básníků, velkých tohoto světa by mohlo naplniti smysl toho zvláštního jména? Spíše to učinili zapomenutí hrdinové katastrof už zapomenutých.“

Ti hrdinové asi mnohdy jen sotva chápou, za čím za vším se dokážeme pídit, pro co pro všechno na ty druhé často dokážeme být nesmyslně zlí. Mám rád Svěrákovic film Tmavomodrý svět o našich letcích za války – i po válce na Mírově. A ze všeho nejvíc v něm mám rád jeden kratičký dialog. To když ve věznici bývalý nacistický lékař říká vojákovi smrtelně zraněnému zběsilým bachařem: „Kdybyste věděli, co vás tu čeká, byli byste proti nám tak šli?“ – „Ale šli!“ odpoví mu pronobis, který tolik miloval melodie Jaroslava Ježka.

Vsadím se o cokoli, že víc než nová medaile nebo hvězdička na veteránské uniformě by takového starého bojovníka dojalo obrovské perníkové srdce s marcipánovým nápisem VOJÁKOVI. Nebo záplava dopisů od školáků, kteří se nám tak neuvěřitelně pěkně představili v akci SRDCE S LÁSKOU DAROVANÉ. Té se tu otevírá další veliký a trvalý prostor. Vždyť mezi námi žijí veteráni i jiných bitev a válek, ve kterých nemusela pokaždé téci krev, ale i tak v nich šlo a jde o život. Kolikrát jej při své práci nasadí třeba takový hasič?

Víte, kolik pronobisů mezi námi žije? Mnozí jsou zcela osamělí. A my si pro ně kvůli věčné shánčlivosti prkotin nedovedeme najít třeba jen chvilku času, který dovedeme tak marnotratně ztrácet mezi prsty…

Celý článek si přečtěte v tištěné verzi AGE 2 - 3 / 2016 na straně 8-9.