Písečtí Úterníci mají v nohách mnohem víc než tisíc mil
Představte si partu třiceti až čtyřiceti rozzářených seniorů. Nejmladšímu je třiašedesát, nejstarší čtyřiaosmdesát. Vykračují si sedmnáct kilometrů kolem Prášilského jezera k Poledníku a až do Prášil. Je 19. července, úterý. Jak jinak, vždyť si taky říkají Úterníci. Šlapou si to takto skoro každé úterý, ať je krásně jako dnes, nebo sněží. Každý z nich nachodí ročně kolem 500 kilometrů.
Úterní vycházky jsou elixírem
„O Úternících jsem se dozvěděla asi před dvanácti lety od své neteře,“ říká Jiřina Müllerová z Protivína, které je krásných sedmasedmdesát. „Od té doby, pokud mohu a jsem v pořádku, nenechám si úterní vycházky s naší partou ujít. Samozřejmě, že si to počítám, mám za sebou už pár tisíc kilometrů.“
Usmívá se nad tím, jak na začátku patřila k těm mladším členům skupiny a dnes se propracovala mezi staršiny. „Ale ať nám je, kolik chce, je nám všem vždycky krásně. Na nikom nevidíte únavu, nikdo nic nekomplikuje, nestěžuje si, všichni jsme rozesmátí a spokojení, i když máme třeba devatenáctý kilometr za sebou. Vždycky se mezi námi najde někdo, kdo má narozeniny nebo svátek, popřejeme mu, zazpíváme si. Zajdeme do hospůdky, dáme si něco k jídlu a k tomu pivko. Za tu dobu o sobě dost víme, během výšlapů si hodně povídáme, no a než promluvíte s třiceti lidmi, jste v cíli, jako když řeknete švec,“ říká paní Müllerová, členka Klubu českých turistů Písek, která má v týmu Úterníků také na starosti fotodokumentaci. „V létě jsme venku i dvanáct třináct hodin. Výlety jsou perfektně připravené našimi vedoucími včetně nejednoduché logistiky, za to jim patří obrovský obdiv a dík.“
Osmdesátiletá cvičitelka
Jednou z těch obětavých vedoucích je Vlasta Lavicová. V lednu se jí přehoupla osmdesátka, ale když ji vidíte na trase, hádali byste jí o deset patnáct méně. Tato „cvičitelka turistiky“, jak se jí správně říká, se mi přiznala, že turistice přišla na chuť až v důchodu: „V roce 1999 jsme se s manželem přestěhovali z Prahy za dcerou do Písku a rok poté jsem objevila místní Klub českých turistů a začala s nimi chodit na vycházky. No a když bylo potřeba, aby se našli noví vedoucí, dobrovolně jsem se přihlásila a v roce 2003 si udělala cvičitelské zkoušky.“
Jako cvičitelka věnuje Vlasta Lavicová turistice týdně až pětadvacet hodin. Nejde totiž pouze o to, jít se skupinou vytyčenou trasu, ale hlavně ji vymyslet a pečlivě připravit. V tom je hlavní role cvičitele. „Například Úterníci mají ročně připravených zhruba padesát výletů, chodíme za každého počasí průměrně čtrnáct patnáct kilometrů a našlapeme zhruba dvaadvacet tisíc kilometrů. Samotná příprava vycházky je velmi náročná a jsou do ní zapojení i další spolupracovníci, kteří vedoucí doprovázejí při průzkumech trasy. Vše si předem procházíme, a i když chodíme převážně po vyznačených turistických značkách, mnoho zajímavostí je i mimo ně. Navíc musíme zjistit, zda trasu něco nekomplikuje, zda je vůbec průchozí, jestli sedí odhadovaný čas a mnoho dalších věcí včetně volby hromadných dopravních prostředků, pokud je potřebujeme k přesunu,“ vysvětluje mi Vlasta Lavicová.
Mám na ni poslední otázku, zda lásce k turistice propadla i její rodina. „Manžel se mnou chodil. Dcera je aktivní lezkyní a instruktorkou v píseckém LezeTopu, kam chodí i moje desetiletá pravnučka Janička. Ta mě doprovází každý rok na silvestrovském výstupu na Mehelník. Vnuk Tomáš rád tancuje a hraje squash. Druhý vnuk, Michal, se zatím věnuje spíš hudbě, hraje v budějovické kapele. Ale kdo ví,“ končí naše setkání.
Od roku 2003 do loňska získalo 45 píseckých turistů-seniorů bronzový výkonnostní odznak, 29 stříbrný a 11 dokonce zlatý.
Celý článek si přečtěte v tištěné verzi AGE 4 - 5 / 2016 na straně 34-35.