• O vydavateli
  • Reference
  • Ceník
  • Archiv
  • Články
  • TECH EDU
  • Soutěž
  • Kontakt
  • Michal Bazgier: Život si děláš ty sám

    Text: Štěpánka Kotrbová

    Foto: archiv Michala Bazgiera

    AGE 4 - 5 / 2016

    V žurnalistice platí, že titulek by měl přilákat. Myslím, že v případě rozhovoru s mistrem Evropy Michalem Bazgierem plně postačí, alespoň pro dámskou část čtenářstva, jeho fotografie… Na Michalovi je jeho mnohaletý tvrdý trénink opravdu znát. Jak se ale sport odráží na jeho duši?

    Nejprve nám prosím přibliž svůj sport, o němž tu bude řeč. Vím jen, že to je bojové umění.

    Původně jsem začínal s allkampfem a capoierou, což je brazilský bojový tanec. V bojovém umění se věnuju dvěma odvětvím, MMA a muay thai, což jsou dva nejtvrdší sporty vůbec. MMA v překladu znamená smíšené bojové umění, používáme prvky karate, kickboxu, boxu nebo juda. Člověk se může prát na zemi nebo vestoje. Je tam povoleno skoro všechno, až na kousání, kopání protivníka do slabin a podobně. A v muay thai se na rozdíl od MMA bojuje pouze vestoje, takže v některých ohledech to není tak tvrdý boj jako v MMA. Samozřejmě můžete protivníka strhnout na zem, ale tím to pro vás končí a musíte počkat, než se opět zvedne. Rozhodčí vám dá signál, abyste mohli dál bojovat. Většinou se v muay thai používají lokty a kolena.

    Jak tě znám, nejsi vůbec agresivní typ. Čím tě tenhle sport zaujal?

    Abych byl úplně upřímný, na začátku jsem začal dělat bojové umění, protože jsem chtěl u ostatních vzbuzovat respekt. Když před tebou stojí fotbalista, hokejista nebo tanečník, tak si řekneš, jo, to je dobrý. Jenže když o někom řekneš, že dělá MMA, tak je to najednou úplně něco jiného, u těch lidí vzbuzuje respekt, nechtějí ho provokovat, protože ví, že by je dokázal zpacifikovat a umí se prát. To mě v určitém věku zaujalo nejvíc. Mezi kamarády sportovci jsi v jejich představách prostě „tvrďák“. Ale tím se moc nechci chlubit. V průběhu času jsem si začal uvědomovat, že to je nepodstatné a že nejdůležitější věcí je to, jak moc tě ten sport zvedne psychicky. Zklidní tě to. Ty víš, co umíš, a hlavně víš, co to je se pořádně prát. Takže člověk nemá potřebu se prát někde jinde. Na trénincích nás vedou k pokoře a respektování ostatních. Praví bojovníci dokážou zachovat chladnou hlavu. Učí nás, že raději má fighter protivníkovi slovně vysvětlit, že se vážně nechce prát, a odejít. Protože jakmile dojde k souboji, ten dotyčný prohrál. Můj trenér mi vždycky říká, že není výhra protivníka „seřezat“ a být „king“, ale vítěz je ten, kdo předejde fyzickému kontaktu. Paradoxní je, že já násilí nemám rád.

    Na trénincích nás vedou k pokoře a respektování ostatních. Praví bojovníci dokážou zachovat chladnou hlavu.

    Hokej jsem opustil po šestnácti letech na ledě

    Odmala jsi hrával hokej jako táta a byl jsi v něm opravdu dobrý. Co ale bylo tím impulzem s ním skončit a začít se zabývat bojovým uměním?

    Máš pravdu, šestnáct let jsem bruslil na ledě, byl to pro mě v podstatě celý život. Skoro každý den jsem měl tréninky a o víkendech jsem nechodil třeba s kamarády ven, ale jezdil jsem po zápasech a turnajích. Bylo to dost náročné, ale mě to hrozně bavilo. Můj taťka taky hrával hokej, takže mě k tomu vedl a podporoval mě. A tak jsem už ve třinácti dostával různé nabídky. Ale u mě byla a je na prvním místě škola. Živit se sportem je velký risk, kdykoliv se ti může cokoliv stát. Nikdy jsem nechtěl vyloženě hrát jenom hokej. Ve dvaceti jsem odešel na kolej do Prahy, když jsem se připravoval na přijímačky na medicínu, a to už s tréninky ve Strakonicích nešlo stíhat. Trenéři mě chtěli zuby nehty udržet v týmu, ale musel jsem se rozhodnout, a tak jsem se začal naplno věnovat bojovému umění a našel si nejlepší klub v Česku, Hanuman Gym Praha. Občas mám nutkání se vrátit, ale změna je život a toho rozhodnutí nelituju. Dalo mi to zase jiný pohled na sport.

    Jak často trénuješ?

    Teď musím citovat svoje kamarády, protože ti říkají, že jsem blázen. Poslední dva měsíce, kdy mám prázdniny, trénuju šest dní v týdnu 2‒3 hodiny denně, ten sedmý mám volno sám pro sebe. Jinak cvičím celý rok každý den, bez ohledu na to, co je za den, jestli je svátek nebo jaké je počasí. Někdo sice řekne, že na to není čas, ale to jsou z devadesáti procent výmluvy. Když nestíhám, tak si prostě přivstanu. Nedělám to proto, abych dobře vypadal, ale protože mě to baví.

    Tento sport vyžaduje spoustu energie. Jak relaxuješ?

    Tuhle otázku docela často dostávám i od kamarádů, protože si myslí, že při tomhle tempu nedokážu relaxovat. Ale pro mě je odpočinkem ta posilovna nebo trénink, protože všechny myšlenky, co se týkají třeba školy, úplně vypustím. A jak to zvládám fyzicky? Třeba jeden den cvičím spodní část těla a druhý den horní. Sice cvičím každý den, ale umím to rozdělit tak, aby obě části měly jeden dva dny čas na regeneraci. Takže žádné dva dny po sobě netrénuju stejné svalové partie. A když jsem ve svém rodném městě, tak jdeme s klukama ven nebo si na chvíli sednu k televizi nebo počítači.

    Známe se odmalička, ale nepamatuji si, že bych tě někdy viděla kouřit nebo pít alkohol. Třeba i tím pečuješ o své tělo?

    Tak to určitě ano… Cigarety a alkohol nejsou to nejlepší pro zdraví. Zjišťuju, jak moc to je pro člověka nebezpečný. Čím jsem starší, tím víc jsem zarytější a vím, že bych nikdy nechtěl kouřit nebo propadnout alkoholu. Neříkám, že si třeba „nepřiťuknu“ s někým na zdraví. Když mi volají kluci, že jdou na pivo, tak si s nimi sednu, ale dám si limonádu. A povídáme si úplně stejně, jako kdybych měl před sebou to pivo. A z toho mám dobrý pocit. Je to taky zásluha mých rodičů, kteří nás vychovali úplně úžasně. Neříkali nám, že něco vyloženě nesmíme… U ostatních kluků vidím, že když kouří jejich rodiče, tak obvykle začnou taky. Jak sportuju celý život, chci udržet svoje tělo v kondici a k tomu určitý životní styl patří. Kdybych se napil alkoholu, zpomalí se mi metabolismus, a to pro cvičení není dobré. Ten, kdo to ví, se vyhýbá pivu a tvrdému alkoholu.

    Vítězství na evropském šampionátu se mi ztratilo v učení

    Jaký je to pocit vyhrát mistrovství Evropy?

    Ani teď si to zatím pořádně neuvědomuju. V době, kdy jsem mistrovství vyhrál, jsem se učil na přijímačky a naplno se věnoval škole. Jenom hodinku dvě jsem si dal volno na cvičení a přípravu na zápas. Druhý den po mistrovství jsem se zase musel učit. Takže se mi to ztratilo v učení a ani jsem to dál moc neřešil. Ale pocit, když se nad tím teď zamyslím, je to úžasný. V tenhle výsledek jsem vůbec nedoufal, jel jsem tam hlavně kvůli zkušenostem. Ten den jsem tomu nemohl uvěřit. Pořád jsem si říkal, jestli je to pravda, ale mám to doma na diplomu černý na bílým. Ale že bych zaznamenal na trénincích nějakou změnu, to ne. Život běží dál. Kamarádi na mě koukají pořád stejně. Ale jsem rád, že tvrdě netrénuju nadarmo. Dodá ti to optimismus a zdravé sebevědomí.

    A co vaši?

    Mistrovství bylo v sobotu, a když jsem volal domů, tak jsem se o tom nechtěl po telefonu bavit. Nejdřív to věděla moje sestra Barča, rodičům jsem to ještě říct nechtěl. Ale nakonec mě sestra přemluvila, ať už je nenapínám a ukážu jim diplom a medaili. Reakce našich byla: „Jak jako, že jsi první?“ a já na to: „No úplně celý jsem to vyhrál.“ Vůbec tomu nemohli uvěřit. Ale potom byli hrozně šťastní, taťka se chlubil svým známým a volal celé rodině.

    Máš ještě nějaký sen, nějakou metu, které bys chtěl dosáhnout?

    Odmalička mám snů moc, ale tím, jak stárnu, se ty sny a názory samozřejmě mění. Když jsem byl malej, chtěl jsem hrát v NHL, ale nakonec to šlo stranou. Teď bych se nejvíc chtěl dostat na mistrovství světa v bojovém umění. Je pravda, že kdyby se mi naskytla příležitost se prát třeba v zahraničí, tak bych o tom uvažoval. V tomto sportu je nejlepší liga UFC, což je úplně jiný level. Mým snem je stát v kleci v UFC. Neříkám, že by se to nikdy nemohlo splnit, ale chci studovat medicínu a stát se lékařem. Takže profesionální sport půjde zřejmě stranou.

    A v osobním životě?

    Chtěl bych být lékařem a pomáhat lidem. Mamka i taťka jsou oba doktoři a myslím, že by z toho měli obrovskou radost. Samozřejmě to ale dělám pro sebe. Jak jsem se teď na medicínu připravoval, taťka za mnou chodil a ukazoval mi své knížky z vysoké školy, úplně mu u toho zářily oči, což vidím hrozně rád. Chci, aby na mě byli pyšní. Mým největším životním cílem je ale úplně něco jiného než vysoká škola. Chtěl bych mít zdravou rodinu a děti. To je podle mne to nejdůležitější.

    Chci být lepší než včera

    Na to, že děláš kontaktní sport, jsi velice klidný člověk. Rozhází tě něco? Dokážeš se například i během zápasu naštvat?

    O mně všichni ví, že jsem velký flegmatik. Nic neřeším, když na mě moje sestra křičí, já se na ni podívám a zasměju se tomu. Nebo když třeba jedeme na dovolenou, den před odjezdem v deset večer nemám zabaleno. Jsem ale v klidu, protože se to nějak udělá. Prostě mě nic moc nerozhází. Samozřejmě, že se občas naštvu, tak to má podle mě každej. Ale ještě nikdy to nedošlo do toho stadia, že bych třeba na ostatní řval. Při sportu je ale to „zdravý naštvání“ celého týmu důležitý, zápas tím můžou obrátit a vyhrát. V bojových sportech by se to ale stát nemělo, protože tam už jde o zranění. Sport je o tom, abychom se bavili, a ne se zranili.

    Co ti sport vzal a naopak dal?

    Sport mi vzal opravdu hodně, ale dal mi toho mnohem víc. Nejvíc si cením toho, že mi dal moje kamarády. To jsou přátelé, které mi sport přivedl do života, vím, že mě vždycky podrží. A taky nás to velice sblížilo s taťkou, dodnes spolu cvičíme. Nebo mě třeba prosí o radu se cvičením moje sestra Barča nebo starší brácha Milan. Dalo by se říci, že sport v naší rodině upevňuje vztahy. A co mi sport vzal? Já bych to spíš přeformuloval na to, co sport vzal mé sestře Barče. Když jsem hrál hokej, tak jsme každý víkend jezdili na zápasy a Bára musela jezdit s námi. Například když jsme v zimě chtěli jet na hory, nemohli jsme, protože já měl zrovna zápas. Všechno se točilo kolem mě. Určitě mi to vzalo čas, musel jsem brzo před školou vstávat, abych stihl trénink, nemohl jsem s kamarády ven. Ale to je naprostá prkotina oproti tomu, co to vzalo Barče nebo našim. Museli se mou trávit veškerou dobu na stadionu. Musel jsem na zápasy a Barča tam byla pořád se mnou a ve všem mě podporovala. Dostal jsem novou hokejku nebo nové brusle, ale Barča od našich nic nechtěla. Nikdy neřekla, že jí to vadí a že by třeba chtěla, aby ten víkend byl jenom o ní. Takže za tohle jí nesmírně děkuju. Lepší sestru bych si ani nemohl přát. Barčo, klobouk dolů.

    O bojových uměních toho veřejnost z médií moc neví. Čím si to vysvětluješ? Dalo by se to nějak změnit?

    Já se tomu ani nedivím, protože kdyby televize uvolnila nějaký čas MMA, tak by to nemělo ani takovou sledovanost jako třeba fotbal nebo hokej. Kdo si večer sedne a kouká na to, jak se dva lidé mlátí? V dnešní době se ani patnáctiletí kluci nechtějí učit prát. Pro ně je jednodušší si sednout k počítači a poprat se ve virtuálním světě. Vysvětluju si to i tím, že rodiče nechtějí dát svoje děti na tento sport. Upřímně, kdo by chtěl vidět svoje děti, jak se mezi sebou perou? I naši o mě mají velký strach. Ale já z toho mám dobrý pocit, jsem po zápasech a trénincích spokojený sám se sebou.

    Přemýšlel jsi nad tím, co tě žene kupředu? Máš nějaké motto, kterého se držíš?

    Tak tahle otázka je ta nejtěžší, jakou jsem zatím dostal. Poslední dobou si v posilovně říkám, proč já to vlastně dělám, proč tolik dřu, kde beru tu motivaci? Došlo mi, že mám velkou motivaci v rodičích, vidím, jak se o nás starají, tak chci mít výsledky, aby ze mě měli radost. Chtěl bych být alespoň z poloviny takový člověk, jako je mamka s taťkou. A samozřejmě mě motivují i známé osobnosti. V tom, jak cvičí, jakou mají pokoru k lidem, i když toho hodně dokázali. Ale tu největší motivaci mám v sobě. Chci sám sobě dokázat, že jsem lepší než včera.

    V našem časopise AGE jsme vyhlásili už třetí ročník soutěže Srdce s láskou darované. Komu bys ty dal své srdce?

    Udělal bych to fikaně. Rozbil bych ho na malý kousky a ty bych daroval těm, kteří mě nejvíc podporují. Takže by ho dostala sestra Barča, brácha Milan a babička s dědou. Ten největší kousek by ale dostala mamka s taťkou.

    Sport v naší rodině upevňuje vztahy.

    Michal Bazgier (20)

    Narodil se ve Strakonicích ve znamení Střelce, maturoval na gymnáziu ve Vodňanech, v současné době studuje medicínu na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Plzni. Odmala hrával hokej za HC Strakonice, nyní se věnuje bojovému umění. Mezi jeho největší úspěchy patří vítězství na mistrovství Evropy ve fightingu, na mistrovství ČR ve fightingu, stal se mezinárodním vicemistrem v jiu-jitsu, vicemistrem České republiky v přerážení desek a vicemistrem v předvádění bojových technik. Jeho největším sportovním vzorem je jeho otec Milan Bazgier a Tyrone Spong. Řídí se mottem z knihy Mnich, který prodal své ferrari: „Vše, čím jsi a čím se staneš, je jen v tobě samotném“ a heslem svého otce: „Život si děláš ty sám.“

    Celý článek si přečtěte v tištěné verzi AGE 4 - 5 / 2016 na straně 30-33.