Vášeň jménem biketrial a život za řídítky

Je prima, že se stále mezi námi najdou lidé, kteří jsou schopni vzít na sebe odpovědnost, jít s kůží na trh a uspořádat mistrovství světa pro děti a mládež. Tak jako pořadatelé v Blansku, kteří zorganizovali nádherné světové klání v biketrialu. A získali na oplátku to nejdůležitější – uznání od lidí z celého světa, kteří vidí, co jsme zde schopni z mála vytvořit. Čeští organizátoři patří tradičně k nejlepším na světě a jsou vynikající hostitelé.

A tak tady dnes okolo sebe v Blansku vidím děti v dresech různých národů, co překonávají na kole balvany v potoce, maminky s batohy plnými náhradních dílů, petek s vodou a banánů či jiného energetického zdroje, aby potomci od osmi do patnácti let zvládli dlouhý šestihodinový závod. Do toho tatínci trenéři, kteří se podle své povahy a schopnosti rozeznat důležité angažují na stupnici od ledového klidu (většinou Seveřané) přes povzbuzování (většinou Angličané) až po reakce impulzivní (většinou jižní národy). Naši jsou tak nějak rozloženi do všech těchto kategorií. Vidím spokojené dětské tváře, ale také ty, které ukrývají pláč za stromem. Každý z těch malých sportovců prožívá závod po svém. A všechno je to lepší, než kdyby seděli doma u počítače a žili svou virtuální realitu bez zájmu rodičů. Tady to je realita sportovního života a zítra ji doplní dospělí borci, kteří na kolech dokáží úplné divy. Všichni tu doufáme, že projevy uznání dají nadšence zase dohromady a brzy se sem budeme moct vrátit.

Biketrial, já a můj syn

Ale proč jsem vlastně tady v Blansku já? Už roky působím ve funkci prezidenta Evropské biketrialové unie. Nikdo to nechtěl dělat, a tak ta funkce na mne jaksi zbyla. Syn Honzík před pár lety ukončil svoji sportovní kariéru. Za dvanáct let vybojoval několik titulů mistra Evropy v biketrialu a stal se pětkrát vicemistrem světa.

To však je třešnička na dortu tvrdé práce, protože se sportu s řídítky věnoval odmalinka a od osmi jezdil právě biketrial. Tento malý atraktivní sport spočívá v tom, že jezdec musí v limitu dvou minut projet stanovenou sekci s překážkami, aniž by se dotknul nohou země. Ti nejlepší dokáží na kole vyskočit na kámen o výšce dvou metrů. Charakteristické je to, že otec, někdy i matka, působí jako trenér svého synka, případně dcery. Ano, biketrial má i dívčí kategorii. Jezdci a jejich rodinní trenéři se učí od kamarádů a soupeřů. Mladí lidé jsou vedeni k houževnatosti, schopnosti koncentrace a psychické odolnosti. Samotný závod se skládá z dvaceti sekcí a učí závodníky rychle se vzpamatovat z případné chyby a koncentrovat se na další překážky, které přijdou. Ten sport je hlavně o tom, jak se dostat k vítězství přes prohry a spoléhat sám na sebe.

Za roky, kdy jsem jako činovník na sport kradl čas svému podnikání a své rodině, prošlo našimi závody několik tisícovek mladých lidí. Vedle národních závodů jde o závody mistrovství Evropy a světové šampionáty, které jsme pořádali v Evropě a v zemích, jako je Japonsko, Singapur a Čína. Věřím, že pomáháme mladým lidem kromě jiného společným trávením času poznávat rozdíly mezi kulturami, a tím rozlišovat mezi dobrým a špatným bez ohledu na zvyky a kulturu. To by se jim také mělo do života hodit.

Sportujeme celá rodina

Všechno má však svou historii. Od mládí jsem aktivně sportoval stejně jako moje žena a naše děti. V dětství jsem hrál hokej, potom volejbal, až jsem s prvním řidičákem na pionýra skončil u motocyklového sportu. Vůni železa a benzinu máme v rodě již od mého pradědy. První motocykly jsem si stavěl sám už v patnácti. Postupně jsem přesedal na silnější motorky a v závěru své závodní kariéry jsem jezdil enduro na Jawě 500 a motokros na Čezetě 250. Byly to krásné roky, kdy jsem svobodně blbnul a vytvořil si kamarádské vztahy, které nám dosud vydržely. Společně s bývalými klubovými spolujezdci, dnes už dědy, vyrážíme jako puberťáci v dresech a chráničích na adrenalinové projížďky po horách, tam, kde je to ještě v Evropě povoleno.

Je to pro nás velká motivace připravit se fyzicky na náročné „hard enduro“, stejně jako je to pro nás mentální odpočinek, kdy není možné myslet pár hodin za řídítky na nic jiného než na těch pár metrů terénu před rozjetou motorkou.

Ale vraťme se ještě zpátky v čase. Moji rodiče neměli peněz nazbyt a už vůbec ne na můj motocyklový koníček. Já byl jízdou v terénu na skákající motorce tak posedlý, že jsem si zkrátka peníze sehnat musil. Tvrdohlavost mám v povaze, však jsem také Musil! Šetřil jsem každou korunu, přivydělával si na brigádách. Každá sezona pro mne začínala v okamžiku, kdy jsem prodal svou vyzkoušenou motorku.

Jihlavský svazarmovský klub dostal vždy na podzim přidělené vyřazené ojeté stroje ze střediska vrcholového sportu. Tyto motocykly, které k nám přišly rozebrané v bedně, jsem celou zimu skládal dohromady. Spolužáci na střední a vysoké se vždycky divili mým umouněným rukám, které ani solvina nedokázala učinit studentskými. Já se však celé hodiny ve škole těšil na to, co zase večer na motoru nebo na podvozku nového složím. Díky shánění dílů, organizaci času, zaměření na výsledek, samostatnosti, fantazii a zblbnutí všech okolo sebe jsem už tenkrát jako jinoch docela úspěšně podnikal.

Navíc v té době zablácený závodník na motocyklu byl v mých očích tou nejlepší cestou, jak imponovat holkám. Nevím, zda to byla motivace i pro moji manželku, která se mi docela nedávno přiznala k tomu, že ji vlastně řídítka nebaví, což mne po letech docela naštvalo.

Mimochodem, moje manželka Jana dělala atletiku. Byla vynikající sprinterka. Naše dvě děti, Hanku i Honzu, jsme vedli ke sportu samozřejmě také. Dcera hrála vrcholově basketbal, a to tak dobře, že se s ním dostala na univerzitu do USA. To, co jí tréninky časně ráno před výukou a další potom večer, cestování s týmem o víkendech po Státech, tvrdý přístup americké trenérky a US týmu daly do života, jednou zhodnotí ona sama. Nicméně si vede velmi dobře a s překážkami se pere úspěšně. Je stejně jako syn součástí našeho rodinného firemního týmu.

Společně s bývalými klubovými spolujezdci, dnes už dědy, vyrážíme jako puberťáci v dresech a chráničích na adrenalinové projížďky po horách, tam, kde je to ještě v Evropě povoleno.

Sport a můj byznys

Podnikám na vlastní triko už čtvrt století. Myslím si, že tak jako k dobré firmě patří dobří lidé, tak k dobrému obchodníkovi patří sport. Vypozoroval jsem, že ti, kteří mají minimálně sportovní povahu anebo ještě k tomu někdy sport aktivně dělali, daleko lépe zvládají nároky dnešního urychleného obchodního světa, tolik podobného vrcholovému sportu. Můžeme dokonce říct, že v naší rodinné firmě LIKO-S do vrcholových manažerských a obchodních pozic nebereme lidi bez sportovního ducha.

A je to zase sport, který připravil naši rodinu na náročný život podnikatelů, a stejně tak jí přináší možnost relaxace a kompenzace pracovního napětí.

Epilog: Z motorky na motokolo a zpět

Jak pomalu stárnu, ubírám z náročnosti terénu, který jsem schopen na motocyklu překonat, a to mne začalo znervózňovat. Nechci na sebe snižovat nároky. Před nedávnem jsem však objevil úžasnou věc: terénní elektrokolo. Já mu propadl! Jednak je to technicky dokonalý výrobek, ale hlavně je přívětivé.

Při ježdění na normálním kole jsem vždycky nenáviděl okamžik, kdy jsem v prvním kopci ztuhnul a slézt z kola mi připadalo jako potupa. A tak jsem trpěl, a to nerad ve volném čase dělám. Nyní v kopci zapnu turbo, což je to, co mi v nohách chybělo, na kopec vyšlapu bez mrákot a těším se na další sjezd nejraději v lese.

Předtím jsem na kole ujel za celý život sotva několik desítek kilometrů a nyní jsem jich schopen najet za týden několik stovek! Těším se každé ráno, že zase vyrazím. A moje čtyřtaktní enduro motorka se zase těší na to, že naberu fyzičku a společně s kamarády opět vyjedeme. Tentokrát máme namířeno na podzim do hor na Sardinii.

Celý článek si přečtěte v tištěné verzi AGE 4 - 5 / 2016 na straně 20-23.